Zažila jsem bombový útok

Psal se rok 2005 a já jsem již dva roky bydlela v Londýně. V tu dobu jsem byla bez práce a s tehdejším partnerem Spyrosem jsme se zrovna nedávno sestěhovali do jednoho bytu na Shepherd’s Bush. Znali jsme se sotva měsíc a Spyros se mnou chtěl strašně moc být. Já zrovna neměla kde bydlet a i on se chtěl odstěhovat z jejich přeplněného domu. Tak jsme ani ne po měsíci známosti, plánovali stěhování.

Našli jsme si podnájem v jednom malinkatém bytě kousíček za Shepherd’s Bush. Nebyla to zase tak krásná oblast, ale bylo to kousíček od mého milovaného Notting Hillu.

Bydleli jsme tu pár měsíců a jelikož jsme tento minibyt sdíleli s ne zrovna čistotnou Polkou, neustále jsme se dohadovali, jestli se přestěhujem a hlavně kam.

Už jsme v té minimístnosti nemohla vydržet, pokoj 2,5m na 2,5m mi už nevyhovoval a hádek začalo postupně přibývat.

Bylo léto a v bytě se nedalo žít, pod naším pokojem byla kuchyň jedné restaurace, neustále zde bylo horko, hlučno a smrad. Jiné slovo pro to nemám.

Neštěstí na King’s Cross

Zrovna jsem byla bez práce, a tak jsem většinu času trávila v bytě, tedy pokoji a běháním po pohovorech. Spyros každý den jezdil metrem na King’s Cross, odkud pokračoval dál. I já jsem pak přes King’s Cross za pár měsíců začala denně jezdit do práce. V Londýně je toto místo často plné lidí, kteří přesedají z metra na vlak, jak jsem to dělala já nebo obráceně z vlaku na metro.

Ráno 7. července 2005 odjel Spyros jako obvykle stejnými spoji a ve stejný čas. Už si ani nepamatuji, co jsem dělala přesně já. Nicméně si moc dobře pamatuji, co se dělo ne dlouho po tom, co Spyros odjel do práce.

Najednou zazvonil telefon, volal Spyros a říká: „Don’t worry baby. I don’t want you to be scared. Just switch on the news and don’t go anywhere and don’t take any public transport. Something bad has happened. But don’t worry, everything will be ok. I will come as soon as possible. But I am OK. I’ve gotta go now, sweetie. I love you“

Spyros mi do telefonu říkal: „Neboj se zlato, nechci tě vyděsit, jenom si zapni zprávy a hlavně nikam nechoď, neber žádný autobus a hlavně ne metro. Stalo se něco špatného. Ale neboj se, všechno bude v pořádku. Přijedu, jakmile to půjde. Ale já jsem v pořádku. Musím jít. Miluju tě.“

Zavěsil telefon a já začala mít strach, vůbec jsem nechápala, co se stalo. Rychle jsem si pustila televizi, na všech stanicích bylo to samé. Vybuchla bomba, na King’s Cross, zemřeli lidé. Jedná se zřejmě o teroristický útok, je možné, že jsou nálože ještě na jiných místech. Občané by neměli vycházet ven a hlavně by neměli brát žádné dopravní prostředky jako jsou autobusy, metro nebo vlaky. Neměli by být na místech, kde je hodně lidí.

Myslela jsem, že umřu. Začala jsem se klepat jako blázen a zřejmě jsem měla hysterický záchvat. Byla jsem doma sama, brečela jsem, naříkala, bylo mi strašně, vůbec jsem nechápala, co se děje, co když už nikdy neuvidím svoji rodinu, kde je Spyros, proč tu není, je opravdu v pořádku, chci aby mě obejmul, já chci pryč, chci domů, ještě nechci umřít, a co naši, vždyť už je třeba nikdy neuvidím, bože, prosím, já chci domů.

Běhala jsem po tom malém pokoji a bylo mi zle, nevěděla jsem, co mám dělat, hystericky jsem začala balit kufr, zbaběle jsem chtěla pryč. Bylo mi teprve 24 let, co když už mě naši nikdy neuvidí, co bude dál?

Strach a beznaděj

Ten pocit strachu a beznaděje se nedá popsat, ten strach, když nevíte, co víc se může stát, když jste daleko od své rodiny, kterou vídáte jednou za půl roku a máte pocit, že už je nikdy neuvidíte. To byl konec konců jediný strach, který mě ovládl ze všeho nejvíc a který si nyní uvědomuji, jsem mívala v dětství. Nikdy jsem se nebála smrti jako takové, vždy jsem se bála, že když umřu, už nikdy neuvidím moje rodiče a budu sama, tam někde na druhé straně, bez nich, bez těch, které tolik miluji. Ta beznaděj, ten strach, ta bezmoc a ta příšerná panika.

I teď když to píši, cítím slzy na tváři, to jak se mi vybavují vzpomínky, ne vzpomínky na bombový útok teroristů v roce 2005 na Londýn, ale vzpomínky na to, jak jsem se po většinu svého života cítila osamělá. To, jak jsem jako dítě tolik trpěla pocity samoty a strachu ze samoty. To ale není tématem dnešního článku. Proto slzy pryč a jdeme dál.

Tehdy jsem zažila teror, nebyl to ale teror teroristů, byl to teror v mé mysli a v mém těle. Neuměla jsem jej ale zahnat a ani ovládnout.

Tím jedním výbuchem to neskončilo, nepamatuji se, kolik bomb nakonec vybuchlo, ani na to, kolik lidí tehdy zemřelo. Vím jen to, že mi trvalo dobrých 7-8 let, než jsem díky terapii a znalostem, které mám nyní z koučinku, dokázala ze sebe setřást ten příšerný pocit strachu, který se objevil vždy, když někdo zmínil bomby, teroristy a především, když jsem někomu začala o tomto příběhu vyprávět. To je naštěstí za mnou. Nebýt toho, asi bych dnes jen stěží zvládala to, co se děje a neviděla bych to tak, jak to vidím dnes.

Máte-li umřít, smrt si vás najde

Tehdy přežil Spyros vlastní smrt, ten vlak, tedy metro vlak, v Anglii se říká train i soupravě v metru, tedy ten vlak v metru, kterým jel, byl poslední vlak před vlakem, kde zahynulo spousta lidí. Byl to neuvěřitelný zážitek, vědět, že tam mohl být i on. Dnes to vnímám tak, že on tam prostě být neměl. On neměl zemřít, on měl být v pořádku.

Ten den, když se vrátil zpátky, jsem okamžitě začala řešit naše stěhování, které jsme do té doby jenom odkládali. Věděla jsem, že se něco může stát i zde, protože kousíček od nás bylo BBC a já tu prostě nechtěla být. Následující víkend jsme se odstěhovali do Wood Green. Pár dní na to, našli na Shepherd’s Bush v autobuse, který jsme oba běžně brali, bombu. Naštěstí nikomu neublížila, ale já byla ráda, že jsme pryč a že už snad můžeme opět dál klidně žít.

Londýn je můj druhý domov. Někteří lidé to nechápou a nechápou, jak to myslím. Ale víte, když přijedu do Londýna, nepotřebuju společnost, vím, kde co je. Jsem tu prostě doma. Jsem tu zvyklá a mám pocit, že jen lidé, kteří zde žili alespoň pár let pochopí, co opravdu cítím. Vybrala jsem si Prahu, protože Prahu miluju, a tak jsem se vrátila zpátky. Ale Londýn je místo, kam se budu celý život vracet a kdyby se cokoli dělo v Praze, tak vím, že Londýn je místo, kde je mi dobře. Je to místo relativně nebezpečné, je to místo velmi drahé, ale je to moje druhá láska, tak jako je Praha tou první.

Proč vám tento příběh vyprávím? Sama nevím, jsou příběhy z mého života, které prostě nesdílím. I když se to učím, učím se říkat o sobě více, není to ale vždy jednoduché.

Dělám to proto, protože to může někomu v určité situaci v jeho životě pomoct.

A možná vám to píšu proto, že se v dnešní době dějí věci, které se dějí a já vám na ně chci dát svůj pohled. Normálně se k politice a těmto podobným věcem veřejně nevyjadřuji. Vlastně se k nim nevyjadřuji vůbec. Na některé věci mám svůj názor a je jen můj.

Dnes to možná nebude výjimka, nebudu se vyjadřovat. Tedy jenom trošku.

Země se dostala do nového a velmi rychlého cyklu

Co vám ale říct chci, je to, že tyto věci, které se dějí, se budou dít čím dál tím více a tím častěji.

Proč?

Nejsem jasnovidec a ani si na něj hrát nechci. Co ale vím je, že země je nyní v cyklu, kdy se dějí a budou dít velké změny, nejenom na této planetě, ale také v našem vědomí. Lidé, kteří na sobě pracují v podobě meditací a cvičení  a čistí se zevnitř, zároveň pomáhají celému lidstvu a celé této planetě.

Čím dál tím více lidí si začíná uvědomovat svoji sílu a svoji vnitřní krásu.

Více a více lidí začíná objevovat pravdu, to, kým jsou, to, co se na naší zemi děje a začínají otevírat svá srdce lásce.

Jsme energetické bytosti. Naše fyzické tělo je jen zlomkem toho, kdo doopravdy jsme. Duše je věčná, zářivá a náš mozek a podvědomí mají neuvěřitelnou moc a sílu.

Čím rychleji se tyto změny dějí, tím rychleji se vyplavují i negativní myšlenky a pocity všech lidí a nejenom jejich ale i jejich předků, které jsou zakořeněny v našem DNA.

Proto se zdá, že se děje tolik negativních věcí a tolik zla.

Je to proces čištění a já bych byla ráda, abyste pochopili, že chcete-li pomoci nejenom planetě, ale i lidem, pak dělejte dál to, co jste mnozí začali.

Pracujte na sobě a čistěte své DNA, otevírejte se lásce. A otevírejte své vědomí této pravdě, tomu, kým opravdu jste.

Myslím si, že násilí nezničíme nenávistí a násilím. Nemyslím si, že bychom tu měli sedět a nic nedělat a nechat se zabíjet, to ne, ale na druhou stranu, mnozí z nás nemohou nic moc dělat. To je jen zdání, naopak, tím, že vysíláte lásku ke všem, kteří to potřebují a nemusíte je nijak adresovat ani jinak specifikovat, tím pomáháte všem.

Strach je opakem lásky, a proto pokud máte strach, co přijde a co s námi bude, prosím, začněte meditovat a obracet tento strach v lásku.

Budeme-li se bát těchto negativních věcí, které se dějí, budeme si je přitahovat víc a víc.

Nenávist není řešení, strach už vůbec ne, strach je opakem lásky.

Láska dokáže zázraky

A láska dokáže rozpustit spoustu zla, negativních pocitů, nemocí a všeho zlého, co na zemi můžeme zažívat.

Apeluji na vás, nečtěte noviny a nedívejte se na zprávy, je to horor za hororem, já jsem je před lety zcela vypustila a je mi dobře. Máte pocit, že musíte vědět, kde se, co děje, aby se vám něco nestalo?

Pokud to tak cítíte, je to vaše svobodná vůle a váš život, neříkám, abyste teď jezdili do Bruselu nebo nic podobného, jenom říkám, nepřidávejte svému strachu a obavám ve svém podvědomí tím, že budete sledovat všechny mediální prostředky, které často navíc i realitu překroutí, navíc, co je to vlastně realita???

To vše je iluze, to je alespoň mé osobní přesvědčení.

Ať už budete dělat cokoli, naučte se nastavovat své podvědomí na lásku a úspěch, tím pomáháte sami sobě, ale i všem ostatním.

Není sobecké chtít věci pro sebe, naopak. Lidé, co nemají peníze, nezažívají hojnost, závidí ostatním a hlásají, aby lidé chtěli dobro pro všechny a hojnost pro všechny. Ano, já souhlasím, ale když sami nemáte, jak můžete pomoci ostatním? Je to stejné, jako když zažijete dopravní nehodu v letadle a místo, abyste si sami sobě nasadili kyslíkovou masku, jdete pomáhat ostatním?

Komu si myslíte, že tím pomůžete?

Nejprve musíte vždy pomoci sami sobě, a pak teprve můžete pomáhat ostatním.

To si pamatujte.

Trauma z bombového útoku na Londýn již nemám, alespoň si to tak myslím. Kdybych měla, pak bych se asi nyní bála toho, že se bude něco dít i tady nebo kdekoli, kam se hnu. Já ale vím, že jsem v bezpečí, za prvé prý budu žít do devadesáti a i kdyby ne, pokud má přijít můj konec, tak přijde a to i bez teroristického útoku a aniž bych někam odjela.

Pokud má člověk zemřít, pak prostě zemře, o tom žádná. Teroristi neteroristi. Každý máme svůj čas. Strach nám může přivodit újmu mnohem větší. Protože život ve stresu a s nemocemi, které jsou často vyvolané stresem, jsou mnohem horší než smrt.

Žijte svůj život teď a užívejte si každý den jako by byl poslední, pak až ten poslední den přijde, budete cítit, že jste udělali něco pro sebe i lidi kolem sebe.