Ovlivňují váš současný život vzorce chování z dětství?

Je tomu 100 let, co vznikla naše první samostatná republika, nás Čechů a Slováků. Upřímně dodnes nechápu, proč jsme se rozdělili. Nemám moc přátel, dali by se spočítat na jedné ruce. Jednou z nich je Slovenda, kterou jsem před 15ti lety potkala v Londýně. A musím říct, že na to, že jsme přeci jen každá jiná a hlavně vzhledem k tomu, že se za posledních 5-6 let mí přátelé zcela obměnili, až na jednoho a jednu, tedy Péťu, tak si myslím, že je naše přátelství opravdu pevné.

I když se zdá, že je to přátelství na dálku, protože Péťa v Londýně nakonec zůstala a já se vrátila, a tedy není to klasické, kdy se scházíme každý týden na kávu, tak je pro mne moc důležité.

O čem jsem ale dnes chtěla psát a rozjímat je dětství a jeho vliv na náš život. Letošní říjen je ve znamení oslav 100.výročí naší republiky a mně došlo, že můj děda se narodil ještě v Rakousko-Uhersku, tedy v království, což se zdá jako něco nepředstavitelného. Můj vlastní děda, otec mého otce, který je spjat s pražskými Vršovicemi, ale také středočeskými Pyšely, kde můj otec vyrostl, se narodil v roce 1907.

Dědu jsem bohužel nepoznala, stejně tak jako většinu mých prarodičů, jelikož zemřel v roce 1968, kdy se sotva narodili mí první dva sourozenci a naši tehdy netušili, že se jim za několik let narodí ještě další dvě ratolesti. Když si uvědomím, že se můj děda narodil tak dávno, ještě před první světovou válkou a navíc přidám skutečnost, že můj otec se narodil za druhé světové války a zažil tedy věci, které si my mladší ani nedovedeme představit, tak se vůbec nedivím, že nás táta vychovával tak, jak nás vychovával.

Moji rodiče nikdy neměli moc peněz a já vyrůstala s tím, že jsem neustále v pořadí. Prostě nebyly peníze. Pamatuju si, jak jsem chodila do různých kroužků, to my rodiče dovolili.  Byla jsem přeci jen nejmladší, takže jsem měla jistou výhodu. Kroužky jsem neměla najednou, ale rodiče jsem vždy udyndala (předně mamku), že se chci učit hrát na kytaru, pak chodit do kroužku vyšívání, hrát na piáno. A tak jsem postupně tyto kroužky absolvovala. To piáno mě dodnes mrzí, hrála jsem pět let, ale moc jsem necvičila. Důvodů bylo více. Jeden z nich byl ten, že jsem radši běhala venku. Chodila jsem s ostatními dětmi hrát po škole vybiku, běhala po poli a ničila místnímu družstvu úrodu, dělali jsme si totiž v pšenici i kukuřici bunkry a tunely. 🙂

Hrát na piáno jsem přestala i proto, že paní učitelka k nám do mé vísky přestala jezdit a mně se do Prahy jezdit nechtělo. A navíc se mi už nechtělo cvičit na rozvrzané piáno, které vydávalo nepříjemné zvuky. Proč bylo piáno rozvrzané? Potřebovalo nové kolíčky a já byla v pořadí. Naši měli seznam toho, co se musí zaplatit a oprava piána, která stála 5000Kč, což bylo opravdu hodně peněz i v devadesátých letech, byla v pořadí. Nějakým pro mne záhadným způsobem byla ale v pořadí několik let a vůbec se neposouvala, i když se před tuto opravu dostávaly další položky. 🙂

Když si vzpomenu na své dětství a uvědomím si dětství svých rodičů a prarodičů a všechny ty vzorce, které jsem jako dítě přijala za své, skoro nechápu, jak jsem se dokázala dostat tam, kde dnes finančně jsem. Ale já vím, že to nebylo zadarmo! Pracovala jsem na tom mentálně díky koučinku a meditacím. A moje vnitřní práce se odrazila i ve vnějším světě.

Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš

Vím totiž, jak nás dětství neskutečně ovlivňuje a vzorce, které nám rodiče chtěně i nechtěně předali, si s sebou neseme do dospělosti a mnozí je nezmění ani za celý svůj život. Jsem si vědoma toho, že mi hodně pomohlo mé rozhodnutí, ke kterému jsem dospěla jako dvacetiletá. A tím rozhodnutím bylo: „nechci na tom být jako naši, nechci se hádat o peníze a chci se mít dobře, chci si koupit, co chci a kdy chci, chci prostě žít“.

To samo o sobě ale nestačilo. Dokázala jsem si do života přitáhnout hojnost a hlavně bohatého a štědrého partnera. Ale co mi tehdy nedošlo bylo, že i když peníze byly, já se o ně s přítelem neustále hádala a sabotovala tak náž vztah. Co jsem vlastně dělala? Já jsem „kopírovala“ své rodiče. To, co jsem se naučila jako dítě, jsem pak praktikovala jako dospělá. Možná si říkáte, proč jsem se s ním hádala, když peníze byly.

To byl právě ten problém, připadala jsem si méněcenná. Měla jsem pocit jako bych byla malá holčička, za kterou tatínek všechno zaplatí a i když ze začátku bylo příjemné nechat se rozmazlovat, během pár měsíců jsem začala tiše, a pak i nahlas trpět. Začala jsem neustále řešit to, že jsou to jeho peníze a nejsou moje a já se necítím dobře, když všechno platí on. Zároveň jsem ale peníze prostě neměla. Byla jsem ráda, že zvládnu platit své povinnosti jako byla hypotéka, kterou jsem si těsně před naším vztahem vzala a další výdaje, které jsem musela každý měsíc platit. Na věci navíc prostě nezbývalo. Opět vzorec z dětství.

Navíc jsem docela hrdý člověk a tehdy jsem byla mnohem víc hrdá než dnes. Bylo to pro mne degradující. Kamkoli jsme jeli, všechno platil můj partner. Jsem mu za to vděčná, protože mi nikdy neřekl ne. Vím, že jsem pro něj důležitá a otázka peněz pro něj nikdy nebyla podstatná. Jenže pro mne tehdy ano. I proto dnes učím ženy, jak zvýšit hojnost ve svém životě. A hlavně svoji vnitřní hodnotu. Protože to nebyly jenom peníze, co vyvolávalo mé méněcenné pocity.

Vaše peníze mohou růst jenom tak, jak rostete vy a tedy vaše vnitřní hodnota

A já dnes vím, že ten problém byl mnohem hlubší, než jen „já nemám peníze a ty vše platíš“. Ten problém byl jednak v zakořeněném přesvědčení, že ve vztahu se lidé kvůli penězům hádají. Ne nadarmo se říká: „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ Bohužel se často naučíme takové věci, které pak děláme automaticky a které nám naprosto neslouží.

Druhý problém byl v mé nedostatečné sebelásce a pocitu nízké hodnoty. Jelikož moje hodnota byla tehdy už tak dost nízká, s nedostatkem peněz a neustálým pocitem „on za mne všechno platí“ se ještě snižovala. Cítila jsem se bezvýznamná a nehodnotná. To vše a mnohem víc způsobilo pozdější rozchod. O tom však píši ve své knize Alfa bohyně.

Když jsem pak v roce 2014 navštívila kurz „The Millionaire Mind Intensive“ od T.Harv Ekera, který se konal v Londýně, došlo mi, co přesně jsem dělala a kde se tyto vzorce chování vzaly. Harv totiž zažil něco naprosto podobného. Když byl malý kluk, jeho otec měl stavební firmu. Vždy, když si vyhlédl pozemek, na kterém by se dalo stavět, vzal všechny peníze, které měl a vložil je do koupi pozemku. V tu chvíli vyčerpal veškeré rodinné úspory a rodina téměř živořila. Bylo to období dlouhé, protože nějaký čas trvalo, než otec na pozemku postavil domy a prodal je. Po prodeji následovalo hojné období, kdy měla rodina zase více než dost finančních prostředků. To trvalo do chvíle, kdy otec objevil další skvělou příležitost, tedy pozemek ke stavbě domů a celá situace se opakovala.

Harv se pak ve velmi nízkém věku stal milionářem. Očividně po otci získal podnikatelského ducha. Jenže co získal navíc byl i vzorec chování svého otce. Což Harvovi došlo až poté, co přišel o všechny své peníze a byl zase na mizině. To, že kopíruje chování svého otce mu ale pořádně došlo až ve chvíli, kdy se situace několikrát zopakovala. V jiném businessu vydělal milióny, aby po několika letech business opět zkrachoval.

A teď si představte, že podobné vzorce chování si každý z nás neseme s sebou do dospělosti. A to nejenom v oblasti financí.

Změňte své vzorce chování a změní se váš život

Můj business a tedy i příjem již několik let exponenciálně roste a já vím, že to není náhodou. Vím, že jsem musela přepsat vzorec chování, který mi rodiče předali a to předně můj otec, který vyrůstal jako nejstarší syn muže, jenž zažil obě světové války.

Pro mě jsou tyto historky velmi zajímavé nejenom z hlediska historie mé rodiny, ale také z hlediska psychologie mého vlastního života, mých vzorců chování v různých oblastech mého života.

Můj otec strávil prvních pár let života ve Vršovicích, u parku Grébovka, kde vlastně dnes žiju i já. I když já bydlím na druhé straně, tedy na Vinohradech. Můj táta zde jako malé dítě zažil bombardování Prahy. Moji pražští/pyšelští prarodiče se poznali ve Vršovicích, kde děda jezdil jako řidič autobusu a babičku potkal tak, že ji z autobusu vídával v obchodě, ve kterém prodávala. Do Prahy přišla za tetou, která zde měla obchod a babička jí v něm pomáhala. Děda si jí vyhlédl, pak jí pozval na dostaveníčko a strávili spolu krásný kus života a také zplodili tři děti.

Naproti tomu rodiče mé maminky se rozvedli, když bylo mamce asi 8-9 let. Je mi jasné, že tato situace moji mamku hodně ovlivnila. A protože jsem nejmladší a navíc žena, mamka pak hodně ovlivňovala mne. Není tedy divu, že jsem od rodičů přijala nejrůznější vztahové i finanční vzorce chování, které mi vůbec nesloužily. Kdyby nebylo mého pádu, asi bych je nikdy nepročistila tak dobře. Žila bych průměrným životem a dělala průměrné věci. A i když průměrný život nemusí být špatný, je škoda nevyužít svůj potenciál naplno.

Abyste nemuseli jezdit do Londýna na seminář a netrápili se tím, jak změnit své vzorce a přesvědčení, které blokují proud hojnosti ve vašem životě, zvu vás tímto do koučinkového programu Prinicpy hojnosti, který mě osobně pomohl nastavit život na hojnost a já díky němu přepsala své finanční vzorce převzaté od svých rodičů a vlastně i prarodičů.

Zapomenutá minulost stále ovlivňuje váš současný život

Proč vám píšu o svých prarodičích je, že většina vašich problémů pochází z vašeho dětství. Vzorce chování, které si nesete do dospělosti a mnozí z vás s nimi žijí desítky let, vznikly díky vzorcům chování vašich rodičů, kteří je převzali od svých rodičů. V životě dítěte se nemusí stát zrovna nějaká tragédie, aby jej poznamenala k průměrnému životu. Stačí, aby vypozorovalo chování svých rodičů nebo prarodičů. Stačí, aby jej v určitou chvíli někdo nesprávně pokáral a ono si pak celý život neslo vzorec, který říká „nejsem dost dobrá, nejsem dostatečný“. Dnes a denně se při koučinku s individuálními klienty nepřestávám divit, co vše se může v dětství stát a zakořenit v mysli člověka, aby ho pak tato zapomenutá událost paralyzovala dalších 30 a více let.

Nedávno jsem si povídala s kamarádkou, která se mi svěřila, jak vypadalo její dětství. Tedy lépe řečeno jsme probíraly její vztahové problémy a já se jí, jak to dělávám s klienty při koučinku, zeptala na její dětství. Začala povídat a povídat, a pak to přišlo. S relativně ledovou tváří mi sdělila něco, co ve mně způsobilo šok. Bylo mi naprosto jasné, co se stalo. Nezažila žádné trauma ve smyslu tragédie, týrání nebo něčeho podobného. Ale když jsem si představila sebe v 7 letech a to, co mi vyprávěla, bylo mi z toho skoro těžko.

U klientů už takové věci neprožívám, ale u ní jsem to cítila. Je jiné národnosti než já a jiný kraj jiný mrav, ale i tak mi to přišlo hodně kruté. Nejhorší na tom je, že si to daný člověk nespojí s problémem, který v životě má. Začala jsem jí koučovat a jemně se jí ptala na to, co cítila, jak se vše odehrávalo a jestli si vzpomíná na více detailů. Netrvalo to dlouho a propukla v pláč. Jako by v tu chvíli přede mnou seděla ta opuštěná zraněná sedmiletá holčička, které je dnes už něco přes čtyřicet. To zraněné dítě ale dosud nikdo neobejmul a nezahojil v ní tu bolest, kterou si s sebou téměř 40 let nesla. I když  jsme v danou chvíli tuto ránu nezahojily, už samotné rozpoznání toho, co se vlatně stalo, odplavilo hodně bolesti a žalu.

Ať už máte v životě jakékoli trápení, věřte mi, že jej dokážete zahojit. A pokud se to trápení týká hojnosti, pak vás zvu do programu Principy hojnosti. Už jsem dostala nějaké emaily s žádostí, zda budu kurz opět otevírat, a tak jsem se rozhodla ještě jeden kurz do konce roku vypsat. Přihlášky budou otevřené do 12.10.2018 a kurz odstartujeme 18.10.2018 ve večerních hodinách!

Pokud chcete zahojit své rány z dětství přímo se mnou, pak je to možné v rámci individuálního koučinku. Mějte se moc krásně a zkuste se podívat nejenom na vaše dětství, ale také na dětství svých rodičů. I tam můžete objevit spoustu odpovědí na otázky, které vás dnes trápí. Uvědomte si, že vaše rodiče i prarodiče byli dětmi, které neměly zrovna nejlehčí život. Tito lidé vás vychovávali, jak nejlépe mohli, ale i oni si v sobě často celý život nesli nebo nesou zranění a bolesti, které nikdy nezahojili. Protože nevěděli jak a možná ani netušili, že je to možné. Mnoho lidí, kteří mají problém vlastně ani nevědí, že nějaký problém mají. Buďte k nim shovívaví. Dělají, co mohou, aby svůj život žili, jak nejlépe jen dovedou. Dejte jim dar největší, přijetí a pochopení.

Happy manifesting :-),

Eva