Kde domov můj…

Je úterý 2.5.2017 a já po dvou letech letím do svého druhého domova. Londýn už na mne čeká.

Přilétám jako vždy na Gatwick a řítím se Gatwick Expressem na Viktorku (Victoria Station). Už s první zastávkou na mne doléhají vzpomínky. To, jak jsme tu se Spyrosem žili. Zdá se to tak dávno. Blížím se do centra a přepadá mě takový nádherný pocit, jedu domů. Jako by těch 13-14 let mezi tím nebylo, jako by se někam vytratily. Určitě to znáte, když jedete někam, kde vám bylo dobře, kde se cítíte doma i po letech, co zde již nejste. Ten pocit, jsem zase doma, je tak obrovský a tak krásný. Jsem nastydlá a mé tělo již několik dní churaví, přesto se usmívám jako měsíček na hnoji a jsem prostě šťastná.

Jsem skoro v centru, běžím si nabít Oyster card (něco jako v Praze lítačka, či jak se tomu dneska říká :-)) a ejhle 20 liber. Tolik? Ježíši, to jsem tady nebyla nějak dlouho, vždyť chci jenom týdenní bus pass (jízdenka na autobusy).

No dobře, to je v pohodě, s tím se počítá. Brouzdám po Viktorce a cítím se tak krásně. Dávám si oběd v pizzerce – all you can eat (sněz co chceš). Já moc nejím, takže po třech kouscích pizzy a trošce salátu jsem přecpaná a mám pocit, že týden jíst nemusím. Jdu hledat svůj spoj. Vím, že jedu na Shepherd’s Bush, místo, kde jsem v Londýně bydlela dvakrát. Prvně, když jsem se do Londýna přestěhovala ze Stoke on Trent, díky kamarádovi Hamidovi, to je na dlouhé vyprávění a jednou se dočkáte knihy, kde všechno sepíšu. To si počtete, někdy tomu sama už nevěřím, co jsem všechno za ty pouhé tři roky v Londýně zažila. No a pak jsme tu žili se Spyrosem, mým řecko-anglickým přítelem. Strávili jsme tu tehdy jen tři měsíce, pak se stal v Londýně bomobový útok a já zavelela, že tady bydlet nebudeme. Měla jsem prostě strach. Bydleli jsme kousek od BBC a já zažila ten největší strach ve svém životě. Alespoň tehdy to byl strach největší.  O této nehezké zkušenosti jsem loni napsala dokonce článek.

Ale zpátky k mé cestě. Hledám nástupiště Q a těším se na bus 148, tuto linku dobře znám a tak je to v pohodě. Budu bydlet kousek od Shepherd’s Bush v airbnb s nějakou slečnou. Vím, že mě čeká 20min pěšky s kufrem někam mezi Shpeherd’s Bush a Kensignton High Street. Chtěla jsem být někde poblíž centra. I když v Praze nemám ráda autobusy a raději jezdím metrem, v Londýně to mám naopak. Jednak kvůli ceně a jednak kvůli tomu, že v Londýně musíte v metru po schodech a v létě je zde takové dusno, že jsem v době, kdy jsem zde bydlela a pracovala, často dojela do práce se zpožděním, protože se mi udělalo špatně (mám nížší tlak) a musela jsem vypustit několik vlaků. Kdo si totiž myslí, že je pražské metro v rush hour (špička) přeplněné, tak by měl zkusit zajet do Londýna, pak si bude v Praze připadat tak volně a svobodně. 🙂 V Londýně jste jako sardinka a to pro lidi s nízkým tlakem není zrovna příjemné.

No a proto se vždy ubytovávám nejdál v zóně 2, abych mohla jezdit autobusy a mohla čerpat atmosféru tohoto krásného města.

Jak jdu na zastávku, začínám cítit ten nádherný vzduch. Nevím, jak ostatní, ale já v Londýně vždy cítím velmi zvláštní ovzduší, takové jiné než v Praze nebo někde jinde. Je krásné a prostě se nemůžu nabažit. Možná je to speciální londýnský smog a já ho hltám, jako bych se bez něj nemohla obejít 🙂 hahaha. Vidíte, jak když je člověk zamilovaný, tak nevidí to špatné, ale vidí vše přes ty růžové brýle?! 🙂

No a není to krásné vidět vše růžově?!

Setkání s Kate

Druhý den je středa 3.5. a já mám dnes schůzku s Kate. Těším se na ní jako malá holka, je to moje skvělá kamarádka a koučka. A já opět nemohu najít její londýnský byt u Hyde Park. Ta její ulice je rozdělena do tří ulic a já stejně jako před dvěma lety tápu, který vchod je ten její. Najednou slyším “Eva”, otočím se a Kate se na mne směje, v ruce tulipány z trhu a nějakou tašku s jídlem. „Já si říkala, že se už musím vrátit, protože tu budeš každou chvílí a najednou si říkám, kdopak je to ta blodnýna v černé bundě?“, říká Kate a obě se objímáme, jako bychom se neviděly 20 let. Je to krásné odpoledne. Pijeme čaj a klábosíme. A jak jinak mohou klábosit dvě koučky, o životě, o problémech a o klientech. Díky našemu povídání se vlastně nepřímo koučujeme. Ty tři hodiny utíkají tak rychle a já si musím udělat poznámky do svého červeného deníku. Jsem zase nadšená, protože ty tři hodiny pro mne znamenají tolik AHA momentů, že si je prostě musím zapsat, abych se k nim mohla vrátit. Je to nádherné a obě se smějeme, jak ten čas letí. Když od Kate odcházím, poznamenává: “Já mám pocit, jako bys tu byla včera a měla zase za pár dní přijít na návštěvu, jako bys tu v Londýně žila.” Mám stejný pocit a těším se, až si zase za pár týdnů zavoláme. Není nad to být s lidmi, kteří myslí podobně jako vy a kterým můžete říct všechno, úplně všechno, aniž byste se báli, že si o vás budou myslet, že jste spadli z Marsu nebo Venuše?! 🙂

Je čtvrtek a já mám další schůzky a nějakou práci, těším se moc na pátek, ráno mám koučink s Maeve, která je v Irsku, pak se uvidím s Péťou, dlouholetou kamarádkou, se kterou jsem se potkala, když jsem žila na Swiss Cottage. Tehdy jsme si chodily pokecat do knihovny na lekce angličtiny zdarma. Všichni zde přítomní do Anglie přijeli se základní angličtinou a pro nás dvě to byla nuda. Už jsme anglicky uměly dost dobře, a tak jsme si potichu a někdy i nahlas špitaly naší čechoslovenštinou a smály se. Paní učitelka nás v oblibě moc neměla, ale naše přátelství přetrvalo celých 14 let. Vtipné bylo, že jsem ještě v Praze psala Petře, kde se jako obvykle sejdeme, a to na Oxford Street u Hyde Park, kde je Odeon (místní kino). Když jsem tudy ale ve středu jela, tak koukám a Odeon a celý dům, kde býval, nikde. Tak jsem Petře psala, že se musíme sejít někde jinde. I když se toho v Londýně zase tolik nezměnilo, některé změny jsem zaznamenala a docela slušně mě zmátly. 🙂

Brexit je stále ožehavé téma

Odpoledne běžím na schůzku s Kenem, který namaloval ilustrace do mé knihy Alfa bohyně. A opět jsem se smála, vtipně jsme se domluvili na setkání v jedné kavárně na Mayfair a když k ní dojdu, tak paní mi říká, že za 20 min zavírají. Je to vůbec možné, aby v 16.30 zavírali kavárnu? Když Ken přichází, objímáme se a smějeme, jak jsme se dlouho neviděli a já říkám: “No jo, je čas na pub (hospodu), protože kavárny se zavírají.“

S Kenem si povídáme předně o Brexitu, i když je původem ze Zimbabwe, v Londýně žije dvacet let a Brexit ho hodně zasáhl. Přemýšlí hlavně nad tím, jak bude vyrůstat jeho 13ti letá dcera. Ken neví jako já, že čím víc něco řešíme, tím víc se v tom udržujeme a tím horší vše je. Je to skvělý, milý a velmi nadaný chlapík a tak ho nechávám, aby si postěžoval. Chce z Londýna pryč, přemýšlí o Praze, o Německu, ale i o Itálii. Já vím, že se neztratí, ale politické problémy jsou a budou všude.

Naše setkání je jako vždycky skvělé a navíc mi přináší asi 10 knih, které jsem si objednala před pár měsíci na jeho londýnskou adresu, aby mi je přivezl do Prahy. Jak jinak než knihy Nevilla Goddarda, které v češtině nenajdete. Jeho učení zcela ovlivnilo můj život a já mám jeho knihy na kindle (tedy Amazon čtečce), ale chtěla jsem je držet v rukách a dělat si poznámky. Není nad to číst knihu tištěnou, to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěla napsat knihu v tištěné podobě. Je to zcela jiný zážitek, když otáčíte listy papíru. Dlouhá léta jsem chodila do knihovny a knihy si půjčovala, tehdy mě ani nenapadlo, že jednou bude v knihovně i moje vlastní kniha. Dnes to nedělám, protože čtu především v angličtině a tak jsem nucená kupovat si kindle verze knih, tedy eBooky a často si nechávám knihy poslat. Jsem knihomol a této posedlosti vděčím za to, že jsem tou ženou, jakou dnes jsem.

Setkání s Paulem

Je sobota a já se řítím do hotelu u Kensington High Street a těším se. Začíná dvoudenní seminář o hypnéze a NLP. Seminář mě nezklamal, spoustu věcí znám, ale vidět Paula McKennu, světově uznávaného britského hypnotizéra a showmana naživo, je prostě jedna báseň. Je to neuvěřitelně charismatický člověk, který se rád předvádí a i to o sobě říká a já musím říct, že mu to předvádění jde. Nemám ráda namyšlené týpky, to se ale o Paulovi říct nedá. Jeho předvádění je přirozené a dokáže rozhýbat publikem, které je nadšené, uvolněné a rozesmáté.

Celý víkend se vydařil a já nyní sbírám odvahu, abych se přihlásila na týdenní kurz NLP Practitioner v Octoberu 2017. Je tu totiž jedna překážka, která mě blokuje, v rámci kurzu se budou léčit fóbie na hady a pavouky a když nám Richard Bandler oznámí, že během toho týdne přinesou na podium hada dlouhého jako ta místnost, ve které nás sedí skoro 300 lidí, si nejsem jistá, že to chci a že chci svoji fóbii léčit. Na druhou stranu se tomu vyhýbám již tolik let. I EFT terapie, kteoru jsem nějakou dobu provozovala jako terapeut, fóbie léčit umí. Ale když má člověk problém, musí jít ke specialistovi. Pedikérka si pedikůru udělá jen těžko, zubař, kterého bolí zub, musí zavítat k jinému zubaři a stejně tak terapeut nebo kouč potřebuje svého terapeuta nebo kouče, aby překonal fóbii nebo těžké období. To je důvod, proč mám svoji koučku a vlastně mám tři, vždy je někdo k dispozici, když potřebuji jít hlouběji. Vím, že jako koučka kouče mít prostě musím. Držet energeticky jiné lidi je někdy velmi vysilující a každý z nás má kupu vlastních problémů a starostí, stejně tak i já. Abych zvládla držet jiné lidi, vyžaduje to mnohem větší sílu a energii, musím ji mít nejenom pro sebe, ale i pro své klienty.

A tak jsem zvědavá, kdy se odhodlám a do Londýna na tento training zavítám, protože nebýt toho hada, tak už ten training mám za sebou. 🙂

Možná je to i důvod, proč vám to teď píšu, abych překonala tento svůj obrovský strach, který je velmi nezdravý. Když vidím v televizi hada, je mi zle a musím přepnout se zavřenýma očima na jiný kanál. Kdo má strach a neví, co je to fóbie, nikdy nepochopí, jak velký je v tom rozdíl. Nicméně jsem si jistá, že Richard Bandler by mě dokázal během minuty zbavit jakékoli fóbie a nebo možná během pár minut. I když ten strach je obrovský, mám velkou touhu se tohoto tréninku zúčastnit a tak jsem si jistá, že přijedu, nevím kdy, ale vím, že to dokážu. Kvůli sobě a kvůli mým klientům, protože neustálá práce na sobě a rozšiřování svých dovedností je nejenom mým koníčkem, ale dnes i mojí povinností vůči vám, mým klientům.

Přeji vám krásný den do ČR a SR a nebo kamkoli, kde se právě nacházíte, protože jak již víte, prostor a čas jsou iluzí a tak ať už jste jakkoli daleko od svého cíle, je jen pár vnitřních limitujících přesvědčení od vás. A to si pamatujte. Nikdo a nic vás od vašeho cíle a snu nedrží, jste to jenom vy sami. Změnit se dá naprosto cokoli, když si vytyčíte cíl, rozhodnete se a nenecháte se zastavit lidmi, kteří stejně jako vy mají svá limitující přesvědčení a strachy, pak svého snu dosáhnete.