Kde se vzal, tu se vzal, další článek je na světě

Takhle vypadá backstage tvorby článku

Dnes jsem se rozhodla napsat vám, jak vznikají články na mých dvou webových stránkách – www.lawofattraction.cz a www.bohynelasky.cz.

Přišlo mi to jako skvělý nápad, protože se často setkávám s tím, že mi lidé, většinou během individuálního koučinku, říkají: „Kéž byste psala častěji. Na vaše články se vždy těším, ale je mi jasné, že asi najít inspiraci není tak snadné.“

A tak jsem se rozhodla vám napsat přesný postup toho, jak vznikají mé články, kde a kdy se berou nápady na ně a jakými fázemi takový článek projde, než se dostane k vám, abyste si mohli pustit počítač, dát si kafíčko a pustit se do objevování vnitřního světa, který se vám díky svým myšlenkám hozeným na papír, tedy počítač, snažím předat. 🙂

1.Četba jako o život

Předně jsem knihomol tělem i duší a tak čtu, čtu a čtu. A jsem za to vděčná. Jako malá jsem snad byla jediná ze třídy, která měla kartičku do knihovny a na velkou přestávku si dlouho nosila knížku, četla jsem dokonce při chůzi po schodech, když jsem na tu velkou přestávku šla. Knihy jsem vždycky milovala, snad díky mým rodičům, kteří čtou hodně, ale opravdu hodně. Všechny čtyři děti, ač jsme velmi rozdílní, čteme a čteme. Každý něco jiného, ale láska ke knihám je snad to jediné, co máme všichni čtyři, bez rozdílu věku, koníčků, způsobu života a myšlení společného.

Moji vášeň ke čtení ukončila střední škola, kdy jsem začala mít čas tak maximálně na čtení učebnic a samozřejmě přišly první vztahy. To trvalo až do mých 32 let, kdy jsem dokončila poslední vysokou školu. Ano, je to nesmírně dlouhá doba, celé to období jsem do jisté míry trpěla. Neříkám, že jsem nečetla vůbec, ale knihy, které miluji a jež nyní tvoří základ mé profese, jsem prostě četla velmi málo. Buď jsem se věnovala vztahům, ať již partnerským nebo i vztahu s rodiči a nebo jsem studovala, ať již to byla střední škola, pak VŠE, následně v Londýně roční kurz pro cestovního zástupce, kurz francouzštiny, po návratu do Čech další vysoká škola spojená s prací na plný úvazek, a tak bych mohla pokračovat. Výmluvy? Možná, nevím. Důležité ale je, že to, co jsem tolik milovala, jsem odsunula na vedlejší kolej. Bohužel mě nikdy nenapadlo, že bych mohla spojit zábavu, práci a svůj koníček a nadšení předávat dál.

Dnes je tomu ale jinak a nejenom, že si dopřávám na čtení čas, ale považuji ten čas jako nejlépe a nejužitečněji strávený.

Jednak proto, že čtení knih s tématy, které mě nabíjejí, neustále rozvíjím svoji duši, ale navíc pomáhají mému podnikání, dá se tedy říci, že když čtu, tak vlastně pracuju. No není to božské? 🙂 Kdo by to byl řekl, když jsem ještě před pár lety pracovala jenom od počítače, nešťastná a nenaplněná. Tedy od počítače pracuji i nyní a někdy dokonce více než mnoho lidí v kanceláři. Rozdílem ale je, že mě dnes moje práce baví a nabíjí energií.

2. Poznámkový blok vždycky s sebou

Jak jste tedy pochopili, čtení knih je pro moji inspiraci nesmírně důležité. Vždy mám u sebe propisku, kterou si podtrhávám vše, co mě nějak zaujme, podnítí moji mysl a nebo mám AHA moment. Zároveň mám vždy u sebe poznámkový blok, když čtu knihu, často se mi v hlavě propojí to, co jsem si právě přečetla spolu s mýma vlastníma myšlenkama a já si potřebuji udělat poznámku.

Někdy je to nápad na článek, jindy nápad, co bude v dalším kurzu nebo jak poupravit a zlepšit kurz, který již nabízím. A tak čtu, podtrhávám, do knih si někdy i píšu malé poznámky a někdy dokonce píšu usměváky, což znamená „to je přesně ono, super, souhlasím na 150%“, a pak si také píšu hodně poznámek právě do nějakého bloku.

Můj poznámkový blok je velmi vtipný, většinu knih čtu v angličtině, jednak proto, že je zde větší výběr a také proto, že některé autory prostě v češtině nenajdete. Nejenom že v angličtině čtu, ale často v ní také přemýšlím, a tak jsou moje poznámky dvojjazyčné. Když byste se podívali na jednu stránku v mém zápisníku, asi byste se smáli a zřejmě se v mých poznámkách ani nevyznali. Půlka věty v češtině a druhá v angličtině, někdy celý odstavec v angličtině a v něm jen dvě česká slova a nebo naopak. Píšu většinou v tom jazyce, ve kterém zrovna čtu a nebo když si prostě nemohu vzpomenout na to dané slovo třeba v angličtině, tak jej napíšu v češtině a naopak.

Takže druhý krok důležitý pro moji inspiraci jsou poznámky, bez sešitu ani ránu a když opravdu nemám ani sešit ani tužku, což je velmi zřídka, tak stačí ubrousek z kavárny a tužku si vždy půjčuji, třeba od číšníka. Někdy mi ji dokonce nechají s tím, že jich mají dost. Už odjakživa jsem trpěla mírnou kleptomanií, teď si dělám srandu samozřejmě, ale je pravda, že z hotelu nikdy neodcházím bez poznámkového bločku a tužky, které jsou zde pro hosty. Prostě miluju si je brát s sebou, co kdyby se hodily, často jsou malé a skladné a to je perfektní. Čistý blok se u mě neohřeje dlouho, protože za krátko je celý popsaný a já už se ohlížím po dalším.

3. Vyčistit mysl znamená pozvat k sobě nové nápady a myšlenky

Dalším důležitým krokem je meditace, medituji 2-3x denně 30-60 minut při každé meditaci. Nejprve se snažím odpoutat od myšlenek, a pak plynule přecházím přes vizualizaci, kterou provádím samu sebe. Vždy záleží, na čem zrovna pracuji (na jakých svých cílech a přání) a někdy medituji třeba jen nad jedním slovem a nebo jen pocitem.

Takže čtení inspirativních knih, zapisování si myšlenek a to nejenom při čtení knih, ale kdykoli proudí a meditace. Tyto tři věci dodávají živnou půdu mé inspiraci. Zárodek toho správného článku nebo i program pak vzniká často na místech, kde se ale opravdu nedá psát – ve sprše, při chůzi, za volantem, v letadle (tam se psát dá :-), pokud nejsou turbulence, to pak sedím jako přikovaná). Prostě když jen tak vypnu mozek, tak bum prásk a nápad se zrodil.

Nápadů a inspirace mám hodně. Pracovní plán mám na pět let dopředu plný, pokud se nezmění  a nebo do něj nepřipluje nějaký důležitější moment a nebo nápad. Jak se zaplnil? Přemírou nápadů a inspirace, které se zrodily uvolněním přetížené mysli, díky meditaci, četbě a častému přemýšlení o věcech, které dávají smysl, tedy aspoň pro mne. Rozpuštění strachu z neznáma a ponoření se do neznámých vod.

Dosud to byla prostě zábava. Psaní článků miluju.

4. Teď teprve začíná práce v pravém slova smyslu

Ta pořádná práce začíná, až když je článek napsaný. Některé články jsou napsané během 20-30 minut, jiné trvají i několik dní, napíšu kus, pak se k článku vrátím a dopíšu, tedy se během té pauzy ještě více vykrystalizuje to, co chci předat dál.

Pak článek kopíruju do wordpresu, pak jej upravuji a edituji. Můj počítač je nastavený na angličtinu a tedy často mi přepisuje slova přímo pod rukou, tedy moje česká slova na anglická. Takže to znamená, že musím článek i několikrát přečíst, nejenom kvůli mým překlepům neb píšu rychle a spíš jsem ponořená ve své mysli a čerpám ze své inspirace, než že bych zkoumala překlepy a gramatiku. Jsem tak ponořená, že mé prsty doslova zběsile lítají po klávesnici, myšlenky se nemůžou dočkat, až budou ve wordu a zapsané a mnohdy jsem ve své mysli několik vět vpředu v porovnání s tím, co teprve mé prsty stačí zapisovat. Je to někdy až legrační a jindy až těžké to vše rychle napsat, než se to ztratí a už se to nikdy nevrátí v té původní podobě.

To je na článcích a videích, které nejsou připraveny to nejkrásnější. Buď to napíšete a natočíte teď a nebo už to bude navždy ztraceno, podruhé to totiž nebude to původní, ale něco zcela nového a jiného. Proto se snažím psát v tu chvíli, kdy to jde, abych zachytila to, co zrovna proudí. Moc o svých článcích nepřemýšlím, v tu chvíli, kdy mi prsty běhají po klávesnici jako třeba teď, tak není čas řešit překlepy a ani nic jiného, prostě píšete a píšete a skoro nestíháte ten proud slov, který se na vás valí. Uff bože, ono to pořád proudí, ale já mám hlad, jak to zastavím???

Takže se mi dokonce nedávno stalo, že při opravování překlepů druhý den koukám a tam na mě svítí slovo miluju s tvrdým y. OMG, to snad ani není pravda, jak se to tam dostalo??? A takhle dámy a pánové vzniká hrubka jako Brno u člověka, který měl celý život z češtiny jedničky a i když není perfektní, tak měkké a tvrdé i/y měl vždy naprosto v pořádku. 🙂

Když si článek 3-5x přečtu a upravím nesmyslná slova, která se nějakou záhadou (tedy mým nastavením na angličtinu přepsala), jdu na přidání obrázku. Ten musím někde najít ve fotobance. A já jsem někdy náročná, takže hledání chvíli zabere, pak si jej stáhnu a pak vkládám jednak do textu, pak do náhledu a také do FB kolonky. Pak musím zkopírovat nadpis, opět do SEO, do FB, stejně i s popisem článku, zadám klíčová slova a člověk by řekl, že je hotovo.

Ne, bohužel mě čeká ještě spousta práce. Teď musím článek nechat odležet a připravit termín rozeslání na databázi fanoušků a čtenářů.

Tedy napíšu průvodní email, článek sem vložím, dalších 30min minimálně. Pak připravím k rozeslání, následně vložím příspvěk na FB a zadám, kdy se má zveřejnit. No a následuje ještě jedno čtení aspoň za 2h, až si odpočinu, nejlépe ale až druhý den, kdy mé oči s astigmatismem v levém oku a dvěma cylindry vidí to, co dnes prostě neviděly a já se opět zhrozím, co to tam zase je?

Pak přijde řada na druhý pár očí, kdy požádám svoji asistentku, aby si text ještě jednou po mně přečetla a opravila, co se dá, a pak je teprve článek ready na rozeslání.

Kolik mi to zabralo? Hmm to záleží, ale je to někde mezi 5-8h na jeden článek. A to je můj odhad, který může být někdy i podceněný. Méně to ale rozhodně není. Záleží na spoustě věcí, kolikrát článek čtu, jak hodně se mi rozhodil text, někdy omylem udělám chybný klik a vymažu něco, co se nedá vrátit a tak musím práci opakovat. Jindy spadne server zrovna ve chvíli, kdy chci uložit půlhodinovou práci, a tak vše začíná odznova.

Když ale článek spatří světlo světa, jsem nesmírně šťastná. Když jsem se psaním začínala, měla jsem strach, že mě zavřou do blázince, všichni se ke mně otočí zády a nikdo mé články číst nebude. Dnes, po několika letech, jsem nesmírně šťastná, že jsem ten počáteční strach a obavy překonala a jako správný beran stejně skočila. Nejenom, že mé články lidé čtou, ale také mi píší děkovné emaily a hlavně ten vnitřní pocit projevovat svoji pravdu, říkat otevřeně to, čemu z hlouby své duše věřím a co funguje nejenom mně, ale vidím to i u svých klientů, to je prostě naplnění mé životní cesty.

A proto, jestli máte strach jít s pravdou ven, říkat to, co si myslíte uvnitř svého bytí, věřte mi, že ten pocit volnosti a svobody a to vědomí, že následujete své životní poslání, za to stojí.

Možná nebudete psát články, ale budete vařit poctivou domácí marmeládu nebo vytvářet jiná díla a výtvory, ale budete dělat to, co vás nejenom baví  a naplňje, ale budete se věnovat tomu, v co věříte celým svým srdcem. A proto tady jsme. Každý z nás má nějaký životní účel a poslání, které jsme sem přišli splnit. Já jej našla a nikdy bych tu cestu za tímto objevem nevyměnila.

Nyní je řada na vás! 🙂