Čas a prostor jsou pouhou iluzí

Možná vás toto tvrzení už ani nepřekvapí a nebo naopak patříte ke skupince tzv. logiků, kteří potřebují důkaz, aby něčemu věřili. Nedávno jsem se zamýšlela nad existencí času a prostoru a narazila jsem „náhodou“ na velmi zajímavý článek. A protože se opravdu podařil, rozhodla jsem se napsat vám z něj výcuc, tedy svými slovy shrnout, co tento článek říká. Slovo výcuc (výpisky) jsem naposledy používala někdy na střední škole. 🙂 Originál článku (pouze v angličtině) najdete TADY.

Určitě již dobře víte, že to, čemu věříme, se stane naší realitou. Často se stává, že když někdo slyší o zákonu přitažlivosti poprvé, tato myšlenka ho zaujme. „Jee, já si mohu tvořit svůj život vědomě.“ Problém ale je již výše zmíněná logika, která nám háže klacky pod nohy.

Když ale něčemu rozumíme, dokážeme si to logicky vysvětlit, pak se nám to často zdá o něco stravitelnější a spíš uvěříme, že je to možné. Níže si uvedeme několik příkladů, které potvrzují skutečnost, že čas a prostor jsou pouhou iluzí. A z toho vyplývá, že čas a prostor můžeme měnit pouhou myšlenkou a tím, jak věci vnímáme.

Jakmile tedy uvěříte, že čas a prostor se dají měnit a jsou relativní, vaše tvoření reality se stane jednodušší a uvěřitelnější.

Než se do toho pustíme, zkuste se na chvíli zasnít a zamyslet se nad tím, jaké by to bylo, kdybyste opravdu mohli měnit čas a prostor? Jaké by to bylo žít ve světě, kde pouhou silou vaší mysli můžete formovat svoji realitu? A opravdu si dovolte snít. Jak píši ve své knize Alfa bohyně, ve chvíli kdy jsem zjistila, že snít a plánovat „nemožné“ není pouze výsadou beznadějných snílků, ale je to jedna z kvalit, kterou disponují úspěšní lidé, najednou jsem se začala cítit jako ryba ve vodě. Jako by mi někdo potvrdil něco, co jsem tušila, ale mé okolí mi naznačovalo, že jsem cvok. Nyní jsem to měla potvrzeno a dodalo mi to nesmírnou sílu.

Příklady, které dokazují neexistenci času a prostoru:

1. Vaše nálada má vliv na to, jak vnímáte čas

Každý z vás určitě někdy zažil období, kdy se jako by zastavil čas. Jsou to období, kdy jsme nešťastní, jsme v nízkých vibracích a čas jako by se nehýbal. Já osobně takové období zažila před několika lety, kdy jsem procházela tím nejtěžším obdobím svého života. Bylo to jako by den neměl konce. Když člověk uvnitř trpí, cítí depresi nebo jakékoli jiné negativní pocity – smutek, lítost, hněv, pak se najednou čas neskutečně vleče a my máme pocit, jako by to snad ani nikdy nemělo skončit. Nevidíme před sebe a nedokážeme si představit konec toho úmorného nesnesitelného pocitu, který nás táhne dolů.

Stejně tak kdykoli se ocitnete v nebezpečí, čas se zpomalí a vy tak máte čas navíc promyslet si možnosti a strategie na únik nebo záchranu. Jako by vám život nabízel větší dávku času, abyste mohli správně zareagovat.

A nebo každý z vás určitě dobře zná nudu. Když se člověk nudí, pak má pocit, že den nikdy neskončí. Vše se zpomalí až zastaví. Já toto zažila ve svém posledním zaměstnání. Myslela jsem, že zešílím. Jsem člověk, který pracuje rychle a efektivně. Jenže v tomto zaměstnání to znamenalo, že jsem rychle a efektivně vše zvládla během dvou hodin a po zbytek pracovní doby měla pocit, že umřu. Nebyla jsem na to zvyklá, ve všech předchozích zaměstnáních jsem jela na plné obrátky a má efektivita tak umožňovala práci za dva, což zaměstnavatel očekával. Najednou jsem ale byla někde, kde se má efektivita stala problémem. Co s tím? Nudila jsem se tak moc, že už po cestě do práce jsem se děsila, jak vše dokončím během prvních dvou hodin a pak opět budu čekat až budu moci jít domů. Výsledkem bylo moje rozhodnutí vrhnout se do mého vlastního podnikání a pracovat kdy budu chtít a odpočívat taktéž kdy budu chtít. 🙂 Krásný příklad toho, jak nám negativní zkušenost pomáhá ujasnit si, co od života chceme a posouvat se dál ke svým cílům a využívat tak svůj potenciál.

Na druhou stranu, když jsme šťastní a veselí, procházíme obdobím, kdy se nám daří, pak jako by najednou čas utíkal tak rychle, že se ani nestačíme otočit a je konec toho krásného dne a my už se nemůžeme dočkat dalšího. Jakmile se dostanete „do proudu“, vše plyne tak nějak rychleji. Určitě si pamatujete a nebo zrovna prožíváte období zamilovanosti. Je to právě to období, kdy má člověk pocit, že čas doslova letí. To proto, že se cítíme dobře a jsme šťastní.

Naše emoční rozpoložení určuje, jakým způsobem vnímáme čas. Z toho vyplývá, že čas je pouhou iluzí. Jestliže jsme schopní měnit čas na základě našich pocitů, pak musí být čas flexibilní a nikoli fixní a neměnný.

To také vysvětluje, proč manifestace některých věcí trvá „věčnost“ a jiné si dokážeme přitáhnout velmi rychle. Jsme-li citově připoutaní k výsledku, pak jsme často v nižších vibracích, cítíme spíše nedostatek než-li dostatek daného přání, a tím se prodlužuje čas, kdy na přání musíme „čekat“. Když si člověk přitahuje parkovací stání, necítí žádné pocity, je to jen parkovací stání, přeje si s lehkostí a hravostí a je odpoután od výsledku, a tak se přání objeví tak říkajíc z čista jasna. Jenže horší je to s partnerem nebo partnerkou, po kterém (které) toužíme, kudy chodíme. Naše citové lpění na výsledku a tedy nižší vibrace (netrpělivost, smutek, že není s námi, atd.) způsobí, že se iluze času zvětšuje a my máme pocit, že se naše přání snad nikdy nesplní.

Proto je naše vnitřní štěstí tak moc důležité. Když jsme veselí a šťastní, pak se naše přání plní tak nějak sama od sebe. Jakmile jsme ale smutní a nebo podráždění, našim přáním trvá dlouho, než se manifestují. Naše pocity mají na celý proces manifestace a na čas, který k tomu potřebujeme, velmi zásadní vliv.

2. Experiment s dvojitou štěrbinou: Umístění předmětu v prostoru závisí na vás

Výzkum kvantové fyziky potvrdil velmi zajímavý úkaz. Když vezmete jakýkoli předmět a rozbijete jej na jeho nejmenší částice, tyto jednotlivé částice se začnou chovat velmi zvláštním a jedinečným způsobem.

Známý experiment s dvojitou štěrbinou potvrdil, že částice se chovají v závislosti na tom, zda jsou nebo nejsou pozorovány. Z čehož vyplývá, že každý z nás je zodpovědný za to, jak se každá částice v našem okolí chová. Částice, které tvoří předmět jako je na příklad židle nebo dům, ale dokonce i částice tvořící nějakou osobu, se mohou chovat zcela jinak ve chvíli, kdy je začneme pozorovat.

Tento experiment je skvělým vysvětlením známého tvrzení – kam jde vaše pozornost, tam jde energie a to vytváříte. Naše pozornost tedy vytváří realitu. Naše vědomí je zodpovědné za uspořádání předmětů v prostoru.

3. Einsteinova teorie relativity: Čas a prostor závisí na vašem vnímání reality

Einsteinova známá teorie navrhuje, že si vykládáme čas a prostor v závislosti na našem subjektivním vnímání. Einstein svými experimenty ukázal, že čas a prostor jsou relativní a vysvětlil, jak mohou být každým z nás vnímány různě.

Stejně tak jako experiment s dvojitou štěrbinou dokazuje, že pozorovatel určuje, jak se předměty chovají. Einsteinova teorie relativity také ukazuje, že čas a prostor závisí na každém jednotlivci.

„Čas a prostor nejsou podmínky, ve kterých žijeme, ale jsou to modely, ve kterých myslíme.“

Albert Einstein

4. Synchronicity

Možná jste četli jeden z mých článků o číslech, který se právě synchronicitám věnuje. Pokud ne, zde si je můžete přečíst a nebo připomenout.

Synchronicity jsou dalším potvrzením toho, že čas a prostor jsou pouhou iluzí. Synchronicity jsou vlastně „náhody“, které každý z nás denně zažívá. Někdo více a někdo méně, ale každý jsme zažili den, kdy jsme mysleli na někoho, koho jsme dlouho neviděli, a ten člověk nám  tentýž den zavolal nebo napsal.

Mně osobně se často stává s klienty na individuálním koučinku, se kterými jsme tzv. na stejné vlně, že já něco řeknu, například při meditaci, a oni mi pak říkají: „já jsem přesně věděla, co řeknete, ještě než jste to vyslovila“. To jsou ty náhody, které vlastně vůbec nejsou náhodami.

Před několika lety jsem takovouto náhodou vstoupila do ročního koučinku u Christy Whitman. Emaily, které jsem nikdy nečetla a které mi obden přistávaly v emailové schránce jako mnoho dalších, jelikož jsem zapsána v mnoha newsletterech, jsem najednou měla potřebu otevřít. Jednoho dne jsem právě na jeden z nich klikla a já vůbec nevím proč. Tedy dnes to vím, vedla mě moje intuice. Někdo by si mohl myslet, že to bylo náhodou, ale jednalo se právě o synchronicitu. Klikla jsem a v tu chvíli jsem se nemohla od obrazovky svého počítače vůbec odlepit, jediné, co mi probíhalo hlavou, bylo – to je přesně pro tebe, do toho musíš jít, i kdybys neměla jíst. To jsi ty. To je tvoje budoucnost. A tak díky této synchronicitě jsem teď tady s vámi a píši svůj blog, své knihy, díky této synchronicitě jsem se stala koučkou a dnes pomáhám nejenom ženám začít žít život, o kterém dosud jenom snily.

Synchronicity jsou opět obrovským důkazem toho, že neexistuje čas ani prostor a potvrzují tak naši schopnost měnit čas i prostor díky svým myšlenkám. Proč by se jinak děly takovéto náhody?

Příkladem, že neexistuje čas ani prostor je i moje zkušenost s mými individuálními klienty. Ale i klientkami programu Bohyně lásky. V něm totiž ženy pracují se svým budoucím já, se kterým se spojují a které jim pomáhá posouvat se tam, kde chtějí být. Během individuálního i skupinového koučinku často využívám meditace a NLP cvičení, díky kterým hojíme naše dětství a s klienty pracujeme na jejich nejrůznějších traumatech, která se stala před mnoha a mnoha lety. To je pro mne další důkaz, že čas i prostor jsou relativní a tedy pouhou iluzí. Jak jinak by bylo možné se během pár minut přesunout do minulosti a zahojit něco, co nám bránilo v úspěchu 30 i 40 let našeho života?