To zvládneš aneb Přehnaná pozitivita škodí!

V loňském roce jsem prošla velmi nepříjemnou a bolestivou nemocí. Tedy lépe řečeno hodně zvláštním a bolestivým obchvatem nemoci, jak tomu dnes říkám. Zdá se, že v mém případě byly příznaky dosti neobvyklé a já už v tak nepříjemné nemoci díky určitým věcem vzala zatáčku na mnohem horší životní zkušenost. Proč? To je zatím mně neznámé, ale moje intuice mi říká, že to není jen tak a nesouvisí to s tímto životem. Myslím, že se již brzy dozvím, jak to všechno vlastně je a co je za tím. To, co jsem dosud objevila, a že toho bylo hodně, mě zatím neuspokojilo a neodpovědělo mi na všechny otázky, které mám a cítím. Nicméně jsem byla v hodně zlém období a pociťovala bolesti na mnoha místech mého těla, a tím pádem se dostala do hodně nízkých vibrací na mnoha úrovních. Mnozí z vás to alespoň jednou v životě zažili, a proto víte, o čem to tu mluvím.

Přestože je můj muž naprosto úžasný, podporující a milující a má mnoho životních zkušeností, nikdy nezažil to, čím si díky mému pádu musel projít společně se mnou. A tak mě můj milovaný muž, jednak neznalý zákona předpokladu, velmi logicky založený, a navíc ve snaze mě podpořit, podporoval, v dobré víře, že dělá to nejlepší, takovou pozitivitou, že jsem se cítila asi 1000x hůře a měla co dělat, abych udržela zbytek nervů na uzdě. Ne vždy se mi to ale povedlo. Bohužel mnoho lidí vám v období, kdy padáte na pusu a kdy téměř všechny základní pilíře vašeho života padají nebo již spadly, v dobré víře řekne věty typu: „To dáš, to bude zase dobré.“ A to je ještě ta lepší varianta. Ta horší je: „Pro boha, vzchop se!“.

Když jsem se po osmi měsících šílených bolestí dostala konečně do období zlepšení a poprvé byla schopná místo pláče, křiku a jen takového zírání nevím kam alespoň dívat na televizi nebo v mém případě Netflix, začala jsem sledovat seriál Parenthood, který mě bavil. Ve chvíli, kdy jedna z hlavních postav, Kristýna, procházela rakovinou, zjistila jsem, že jsem prošla hodně podobnými stavy. A to nejenom emočními, ale i fyzickými. Stejně jako můj muž i Kristýnin manžel byl velmi milující a podporující. Ve chvílích, kdy bylo Kristýně zle, stál při ní, pomáhal jí vstát, najíst se, dovezl ji k lékaři na ozařování. Prostě stejně tak jako můj milující manžel Rocky.

Ve chvíli, kdy se v jedné scéně snažil manžel Kristýnu povzbudit a řekl něco ve smyslu: „To bude dobré, to dáme.“, na něj Kristýna vyjela, že už je jí z té jeho pozitivity zle. A já v tu chvíli cítila v očích slzy. Najednou jsem viděla nejenom příběh ženy, která prošla peklem tak jako já. Ale viděla jsem i to, co prožíval její manžel, ten obrovský strach o milovanou ženu. Tu šílenou zoufalost, kdy nemůžete pro druhého nic udělat, není co. A pragmatičnost, která je mužům často vlastní. Tu snahu udělat cokoli, aby byla jeho žena opět zdravá a v pořádku. Jediný rozdíl mezi námi a touto seriálovou rodinou byl ten, že my nemáme malé děti, za což jsme byli celé ty dva roky vděční. Nedovedu si představit mít v té hrůze kolem sebe ještě malé dítě, které to vše musí sledovat. Vlastně ještě jeden rozdíl. Já neměla lepší období. Mně těch 10 měsíců bylo zle v podstatě permanentně. Mezitím jsem měla jen jeden měsíc, kdy se zdálo, že je mi lépe. O to horší byl ten další šílený pád a mnoho měsíců temnoty, které následovaly.

Jak přílišná pozitivita škodí vaší manifestaci!

Ale… O čem je tento článek a proč jej píši? Mnozí z vás vědomě transformují svůj život. Pracujete na sobě, meditujete, afirmujete, vizualizujete. Možná jste jen nespokojení s nějakou částí svého života. Často jste ale, stejně jako já již dvakrát, uprostřed hurikánu, který kolem vás běsní a vy se sotva držíte posledního pilíře, který tak nějak stojí. A možná nemáte kolem sebe nikoho, kdo by vám říkal ty skvělé pozitivní bláboly: „to dáš“ nebo horší z nich „vzchop se“ a „podívej se na sebe, jak vypadáš“. Jenže mnozí z vás jsou tím superpozitivním rádcem sami. Možná a s největší pravděpodobností jste to vy sami, kdo se povzbuzuje až příliš tam, kde už je to od věci.

Pozitivita je skvělá věc, ale nesmí být falešná, nesmíte ji tlačit a nutit se do ní. Navíc tahle pozitivita ve chvíli, kdy jste totálně v háji spíš vytvoří přesný opak, tedy vás stáhne mnohem hlouběji. A to nechcete.

Stejně tak jako mně nebo Kristýně jejich milující manželé lezli na nervy těmi kecy „to dáme“, když my byly těmi, kdo má bolest, kdo se nemůže ani zvednout, kdo zvrací, kdo hoří zaživa… V tu chvíli nechcete slyšet ani, že to dáte vy, natož že to dáme. „Jako kdo my to dáme? Jako ty, který necítí žádnou bolest? Který může chodit, dělat si co chce? To si ze mě děláš jako prd..?“ Ano, i to mě napadalo. A bylo krásné vidět, že Kristýna v seriálu Parenthood to měla stejně. Najednou jsem si nepřipadala tak strašně sama. Jednou z nejhorších věcí na podobné nemoci je, že si připadáte neskutečně sami a jako by vám prostě vůbec nikdo nerozuměl, i ti, kteří vám rozumí nejvíce. Nikdy nemůžete pochopit druhého, pokud jste tím nikdy neprošli. Jako já nemohla pochopit, čím prochází můj muž, jaké to je na té druhé straně, ani on nemohl zcela pochopit, čím procházím já. Skutečně to začal chápat až po více jak roce, kdy se začal ponořovat do knihy o borelióze, napsané mužem, který ji zažil a pomohl mnoha lidem vyléčit se. Pokud vás toto téma zajímá, je to kniha s názvem Healing Lyme a napsal ji Stephen Harrod Buhner. Pan Buhner sestavil kombinaci bylin, které na léčbu boreliózy doporučuje. Těmto bylinám někdy lidé říkají Buhnerův protokol. Jeho kniha v angličtině je velmi podrobná a v češtině existuje pouze její řekla bych méně podrobná verze s názvem Borelióza. Vím, že mě sledují a čtou i lidé, kteří boreliózu mají, proto doplňuji informace i pro ně. Níže přikládám obrázky knih. Jsou to takové Bible pro lidi, kteří tímto onemocněním trpí, ale pokud jste jedním z nich, nezapomeňte, že nestačí léčit tělo. K nemoci vás něco dovedlo a je potřeba podívat se hlouběji, k jaké disharmonii došlo. Vím, že je to těžké. Ale nic se neděje náhodou. Každá nemoc, deprese, nepohodlí v životě, se nám snaží něco říci, naučit a posunout nás v životě dál. Když to pochopíme, vyléčíme se. Když ne, bude se to s námi táhnout dlouho, dokud nepochopíme to, co se nám „nemoc“ snaží říci. 🙂

Loni jsem si také přečetla knihu Out of the woods od Katini Makis, která sama prošla chronickou boreliózou a stejně jako já o ní mnoho let nevěděla, než propukla na 100% a ona se pak musela několik let léčit. Její kniha se dá koupit na Amazonu v angličtině a i když mi na jednu stranu pomohla a já se necítila tak sama, na druhou stranu mě občas vrhala do temných myšlenek, že z téhle nemoci se snad ani nedá vyléčit. To bych ale nebyla já, abych si nepřipomínala, že se dá vyléčit z čehokoli. Nebýt těch šílených stavů, které fyzicky bolely tak, až jsem občas zažívala halucinace, byla bych zdravá nato tata. Ale i to je zkušenost, kterou jsem si prostě z nějakého důvodu musela projít.

Ani z těžké bouračky se nezotavíte za pár dní

Víte, my lidé jsme někdy opravdu vtipní tvorové. Když dojde na fyzické zranění, které je vidět, tak je nám naprosto jasné, že to chce čas. Jenže jakmile ta fyzická bolest není vidět nebo se jedná o psychickou bolest, tak jsme plní očekávání, že vše zmizí během pár dní. A přitom je to takový nesmysl!

Nedávno jsem zahlédla krátký reel s Teal Swan a ona to řekla krásně: „Chápejte, že pokud se stane příliš mnoho traumat na jakékoli úrovni bytí, nemůžete se přes to prostě jen tak přenést. Je to stejné jako když má někdo obrovskou bouračku ve vysoké rychlosti. A teď si představte, jak kruté je, když k tomu člověku přijdu a řeknu mu, prostě se přes to musíš přenést. Všichni chápeme tu krutost na úrovni fyzické, ale už ne na úrovni emoční.“.

A tohle je přesně ono. Víte, lidé s boreliózou, zvláště ti jako já, kteří prošli neuroboreliózou, mají tu nevýhodu, že ostatní málokdy chápou závažnost tohoto onemocnění, jeho bolestivost a vliv na psychiku. Na rozdíl od rakoviny, která je mediálně a i doktory velmi popularizovaná. Když někdo řekne, že má rakovinu, všichni jsou v údivu, šoku a lítosti. Ptají se, zda nemocný něco nepotřebuje a mohou se přetrhnout. U boreliózy tomu tak není. U té mnoho lidí slyší jen: „musíš se přemoct“ nebo „dělej se sebou něco, musíš se víc snažit“. A to je šílené!

Jenže u deprese a jiných emočních traumat je to naprosto stejné. Lidé vás motivují slovy: „nebuď takovej posera, dělej se sebou něco“. Nejhorší na tom je, že mnozí z vás toto dělají sami sobě. Motivujete se až přespříliš. Chcete vylézt na Mount Everest, když jste nezvládli ani výstup na horu Říp. To prostě nejde.

Kdy je důležité se motivovat a kdy naopak potřebujete soucit se sebou samými?

Je to něco, co jsem se i já musela naučit. A loni jsem se to učila znovu! Nebylo to jednoduché. Já jsem tzv. sebemotivující typ. Nepotřebuji nikoho, aby mě k něčemu motivoval. Od malička se dokážu vyhecovat a motivovat sama. Často se ani hecovat nemusím, prostě se probudím a mám tolik energie a spíš motivuji všechny kolem sebe. Což se tedy nelíbí mému manželovi! Protože ten by nejraději jen odpočíval! 🙂 Řada z vás je na tom stejně jako já. Jenže to je někdy průšvih. Protože ve chvíli, kdy spadnete na dno a není vám emočně nebo dokonce fyzicky dobře, tak do sebe šijete, jak jste neschopní, v lepším případě si říkáte: „to dáš“ a „zvedni se a jdi dál“. Vážně? Ale co když to prostě nejde? Co když je na čase zvolnit, dát si pauzu, přestat se bičovat a snažit se dělat stopadesát věcí najednou?!

Všeho moc škodí. A úplně nejhorší je sebekritika a bičování sebe samých. Život není o tom neustále něčeho dosahovat. Musíme také umět žít a vypnout! A já jsem krásný příklad toho, jak člověk dokáže bičovat sám sebe k neskutečným výkonům a řekla bych, že my ženy všeobecně to tak máme. Proto se i já musím často zastavit a připomenout si, že je čas relaxovat a jenom tak být. Takže se snažím učit se od svého muže, jak být víc v klidu, méně dosahovat, ale více být!

My ženy jsme úžasné bytosti, které zvládají tisíc věcí najednou. Proč? Protože se to od nás očekává. Protože jsme k tomu vytrénovány. Ale je to dobře? Pak neumíme odpočívat. Neumíme jenom tak být. Víte, jak dlouho mně samotné někdy trvá začíst se do knížky nebo jen ponořit se do meditace? Když si sednu, že si dám pauzu a něco si přečtu, najednou mě napadne, co je potřeba koupit, co budeme vařit, neodpověděla jsem klientce nebo asistentce a táta něco potřeboval, jak je na tom máma po tom pádu, je jí líp? Ségra chtěla poradit, musím jí najít ty potřebné informace.

Navíc mám tendenci myslet za manžela, jelikož on je tak zrelaxovaný, že si nic nepamatuje. A já pak přebírám zodpovědnost, ani ne tak kvůli němu, ale kvůli sobě, aby mi to nepřidělávalo práci. A abych se nemusela rozčilovat, že něco zase neudělala a zapomněl. Ale je to dobře? Je dobře dělat tolik věcí najednou a jet v tom neskutečném tempu? A my ženy to ne vždy děláme kvůli nějaké dokonalosti. Vidím to u sebe. Děláme to proto, že se to od nás očekává, ale předně proto, že jsme na to zvyklé, jsme vytrénované, a hlavně vidíme, že když to neuděláme my, tak to neudělá NIKDO! Ale co s tím?

Naučila jsem se říci těmto myšlenkám A DOST! Teď je čas pro mne a moji relaxaci. Jindy mi pomůže vzít si s sebou zápisník a věnovat prvních pár minut snaze o relaxaci tím, že si všechny tyhle věci zapíšu na „to do list“, tedy seznam věcí k zařízení. Jednak si tím pročistím hlavu, aby mě ty myšlenky neotravovaly. A navíc, co je psáno, to je dáno. A některé věci se pak pročistí nebo vyřídí tak nějak samy. Já to ještě podporuji cvičením, které vás učím v kurzu 30denní emailová výzva. A pak jsem konečně ready a mohu meditovat nebo si číst.

Nadechni se a vydechni, a pak se ponoř do svého vnitřního světa

Sebemotivace je tedy skvělá věc, ale čím více v sobě začnete rozvíjet sebelásku, tím více budete cítit rozdíl mezi tím, kdy je potřeba se motivovat a kdy je naopak zapotřebí odpočívat a dát si pauzu, a hlavně kdy je nutné mít sám se sebou soucit.

Čím více v sobě rozvíjíte sebelásku, tím více se napojujete na svoji duši, na své pravé já, a tím jednodušší je napojit se na svoji intuici, která vás v životě vede. Je tolik věcí, za které vděčím své intuici, ale také své vnitřní práci, díky níž jsem v sobě rozvinula sebelásku, a tím i intuici. Vše je provázané. Často se mě ptáte, jak se napojit na svoji intuici a já vám právě odpověděla. Skrz sebelásku. Sebeláska vás napojuje na své nitro, kde sídlí vaše duše. Vaše duše ví, co je pro vás nejlepší. Neví to ani lékař, ani váš otec nebo matka a ani nikdo jiný. To, co potřebujete vědět, je již uvnitř vás a sebeláska vám pomáhá to v sobě objevit. Napojuje vás totiž na vaši intuici.

Já si nedávno přitáhla přání, které se mi splnilo velmi rychle a přitom pro mne bylo velmi důležité a zpočátku nereálné. Už se nemohu dočkat, až jej s vámi budu sdílet, ale dám si v tomto případě načas. Nicméně mě k němu dovedla moje intuici. Původně jsem nevěděla, že toto je pro mne ta nejlepší cesta. Když jsem intuitivně cítila, že to je to ono, ten missing piece, jak tomu říkáme v angličtině, tedy ten chybějící článek, pak jsem se začala plně zaměřovat, tak jak vás to učím. Cítila jsem to uvnitř svého bytí, že to chci a i potřebuji zažít. A jakmile jsem se odpoutala, vše se krásně stalo tak, jak jsem chtěla. 🙂 Přesně jak jsem to viděla ve vizualizaci. Brzy vám povím víc a jelikož je to jedno z přání, které jsem si myslela, že se jen tak nesplní a přišlo tak úžasným a okouzlujícím způsobem a já vlastně ovlivnila nejenom někoho velmi váženého, ale celý širý vesmír, tak jsem prostě naprosto nadšená. Navíc vím, že je to něco, k čemu mě dovedla tahle „nemoc“ a moje intuice.

Manifestace velkých přání je úžasná hlavně v tom, že si pak připadáte jako to malé hravé dítě, které je šťastné a vše mu vychází. A zároveň cítíte sílu BOHA, jediného tvůrce své reality. A to velmi silně! Tak si teď připadám já, je to docela čerstvé, ale z určitých důvodů to zatím nemohu říct, ale těším se, až s vámi posdílím, koho že jsem to ovlivnila a jak. A vtipně jsem se ani ovlivňovat nesnažila. 🙂

Mějte se krásně.

Happy manifesting!

Eva