Každá situace má takový význam, jaký jí přisoudíte

Praha 7.5.2018

Často si stěžujeme na to, že se udála nějaká nečekaná situace a my s ní nemůžeme nic udělat.

Okolnosti přeci změnit nemůžeme?

Nebo je to jinak?

Nedávno proběhla poslední hodina kurzu Principy hojnosti, na které jsme se mimo jiné bavili o přijetí plné zodpovědnosti za všechno, co v životě vytváříme. Není možné přijmout zodpovědnost jenom za to, co se nám líbí. Pokud chceme být vědomým tvůrcem, který si tvoří svoji realitu a který má moc a sílu měnit a tvořit svůj život, pak je opravdu nutné postavit se k tomu čelem. A tím myslím uvědomit si, že všechno, co se nám děje, je výsledkem naší vlastní tvorby.

Jakmile toto pochopíte, získáte velkou sílu věci opravdu tvořit.

Jenže s tím je potřeba pochopit i spoustu dalších věcí.

Jednou z nich je pochopení, že v každé situaci můžete měnit okolnosti. A dnes se podíváme na to, jak to můžete udělat.

A za druhé je potřeba uvědomit si, jak je to vlastně s těmi druhými lidmi v našem životě. Jsou naším zrcadlem a nebo ne zcela? O tom si ale povíme až v příštím článku.

Život se vám neděje! Vy si jej tvoříte.

Svým myšlením, svými pocity a hlavně svým postojem.

ATTITUDE IS EVERYTHING!  Postoj je všechno!

Toto si zapamatujte. Od tohoto tvrzení totiž začíná vše. Chcete-li něco ve vašem životě změnit, musíte změnit předně svůj postoj, který nyní máte. Pak se totiž může změnit celá situace. Někdy se zdá, že situaci ovlivnit nemůžeme a vlastně je to pravda.

Jenže co ovlivnit můžeme zcela zajisté je náš postoj. A když to uděláme s dostatečným nábojem, tedy energií, pak se změní celá situace.

A proto platí:

CIRCUMSTANCES DON’T MATTER, ONLY STATE OF MIND MATTERS.

Bashar

Tedy NA OKOLNOSTECH NEZÁLEŽÍ, ZÁLEŽÍ POUZE NA STAVU MYSLI.

Je to věta, kterou svým klientům neustále připomínám. Protože opakování je matka moudrosti. Jak jsem toto přísloví kdysi nesnášela, tak jej dneska prostě miluju.

Jak změnit situaci, která se vám nelíbí?

Dobře, takže vznikla situace a vy již víte, že jste ji vytvořili. Vaše myšlenky, pocity a energie se někde po cestě změnily a vy jste si začali přitahovat realitu, která se vám nelíbí. Skočili jste do reality, která je nepříjemná. Okolnosti se vám nelíbí a situace se zdá jako daná a neřešitelná.

Prvně si tedy musíte uvědomit, že jste situaci vytvořili a to proto, abyste přerušili ten cyklus, do kterého jste se dostali a začali vytvářet něco jiného, tedy pozitivního.

Ale k dané situaci teď můžete zaujmout jakýkoli postoj. Je to jenom na vás. Na něm záleží, jaká ta situace ve finále bude.

Nemusíte vůbec věšet hlavu a ihned se obviňovat z toho, že jste to celé zkazili. O tom to totiž není. Včera jsme to řešili s klientkou. Je smutná a nešťastná a celé tři týdny se jí nedařilo se z té lapálie dostat, a tak jsme se domluvili na koučinku.

Co se stalo? Předně se snažila potlačit své nepříjemné pocity, začala s nimi bojovat a tak samozřejmě nemohly odejít. Myslela to dobře, ale celou situaci zhoršovala. Její postoj: „musím se toho zbavit, je to špatné cítit se špatně“ způsobil přetrvávající nepříjemné pocity.

Domluvily jsme se, že bude svým pocitům dovolovat, aby proproudily. Nebude si ještě víc ubližovat tím, že si je bude vyčítat. To je moc důležité. Trpělivost se sebou je základem úspěchu a zdravého hojení našich vnitřních bolestí.

Naučte se mluvit se sebou jako s malým dítětem

Určitě mnozí z vás máte děti a víte, že když se dítěti něco nepovede, musíte ho podpořit a snažit se být vůči němu trpěliví, protože ho milujete tak, jak je. A jestli děti nemáte, tak to i tak asi dobře víte. Já jsem třeba z velké rodiny a děti u nás byly a rodily se od mého dětství až po dospělost, takže jsem to neustále viděla, co se a jak dá dělat, ale také to, co se asi moc s dětmi dělat nemá. 🙂

Ale což, nikdo nejsme dokonalý a neustále v pohodě. Proto ale vnímám tak velkou důležitost v sebelásce. Když totiž nejdřív zahojíte svoje vnitřní dítě a jeho pláč, pak můžete být i lepším rodičem, ale i lepší dcerou nebo synem, lepším partnerem. Prostě lepším člověkem, ne dokonalým, ale příjemnějším pro své okolí.

Děti se určitě snažíte podpořit, protože učený z nebe nespadl a každý dělá chyby, každý se může cítit špatně. Určitě byste dítěti nevyčetli, že je smutné, když se mu něco nepovedlo. Přesto, jste-li smutní vy sami, snažíte se to přejít, přelepit tou nálepkou „je mi dobře, jsem pozitivní“. Jenže takhle to nefunguje. V jednom z mých minulých článků jsem o tom psala.

Takže máme situaci a záleží na nás, jak se k ní postavíme.

Samozřejmě vždycky záleží, kde se právě nacházíme. Takže pokud je mi zle, mám za sebou těžký rozvod, rozchod nebo jinou silnou bolest, tak na sebe musím být trochu hodná, být se sebou trpělivá a nemůžu očekávat, že se ze dne na den budu cítit jako znovuzrozená a sršet štěstím. I když někdo se takhle po rozchodu i cítí. Jenže vy možná ne a to je v pořádku.

Každý zažije trauma v jiné chvíli a není potřeba vinit sebe a nebo jiného za to, že se cítí zle. Nebo mu snad vyčítat, že on nemá důvod cítit se zle. Jak to víte? Vy žijete jeho život? Jste v jeho kůži, cítíte jeho emoce? Tak jak ho můžete soudit? A jak můžete obviňovat sami sebe a porovnávat se se sousedkou, která přeci rozvod zvládla levou zadní? Vy nejste ona a ona není vámi. Neporovnávejte se s ostatními, prosím. Jste tam, kde jste a není potřeba se za to obviňovat, tím se budete cítit ještě hůř. Buďte sami sebou a buďte tam, kde jste. Přijměte tu situaci, abyste ji pak mohli změnit. Jinak to prostě nejde.

Změna postoje změní celou situaci!

Nezáleží na tom, na co se díváte, ale na tom, kdo se dívá.

Eva Paclíková

Jenže často se nám dějí situace, které jsou sice těžké nebo nepříjemné, ale my už jsme silnější a tady je na místě změnit svůj postoj. To jak danou situaci vnímáme! A někdy nám pomůžou afirmace a víra, že se vše napraví.

Zažila jsem to v roce 2014, kdy jsem měla nepříjemnou autonehodu. Jela jsem po magistrále a pokud to v Praze znáte, tak víte, že někde na úrovni Chodova se zvyšuje rychlost na 80km/h, a pak na 100km/h. Pak buď pokračujete směr Průhonice a ven z Prahy a nebo sjedete na Opatov. Jezdívám tudy k rodičům.

Ve chvíli, kdy jsem jela asi 80km/h a všichni kolem taktéž, se přede mne zařadilo auto, po chvíli začalo brzdit. Tedy spíš zabrzdilo do zastavena. Na magistrále jsou tři pruhy, byl tuším pátek a velký provoz. Nestihla jsem to takhle rychle zadupnout, z 80 na nulu, a narazila do něj.

Odhodilo mě to trochu na volant a pak zpět na sedačku. Pak přišel druhý náraz zezadu. Pán za mnou to stejně jako já neubrzdil a narazil do mne. Opět jsem trochu narazila do volantu, a pak se zarazila zpátky do sedačky. Co následovalo bylo zajímavé. Prvně šok, seděli jsme všichni bez hnutí, trvalo mi docela dlouho, než jsem se z toho šoku probrala a pánové měli zřejmě to samé. Po nějaké době začali vylézat z auta, byli jsme všichni v prostředním pruhu a kolem nás to pěkně svištělo.

Zjistila jsem, že nemohu vylézt, protože dveře u řidiče, kde jsem seděla, byly zaklíněné. Přelezla jsem tedy na druhou stranu, kde sedí spolujezdec a vylezla ven. Všichni jsme se stále klepali. Usoudili jsme, že musíme zavolat policii. Takže jsme si pak opět všichni sedli do auta, aby nás někdo ještě nesrazil. Měli jsme hromadu času a já se stále klepala. I když řídím 19 let, tehdy to byla největší bouračka, kterou jsem zažila, naštěstí.

Vytáhla jsem si svůj deníček a v něm jsem měla afirmace a jak se hodily.

Píšu si je v angličtině, a tak si je i v angličtině říkám. Otevřu deníček a vidím afirmace: ALL IS WELL, EVERYTHING IS ALWAYS WORKING OUT FOR MY HIGHEST GOOD AND I AM SAFE. Tedy všechno je v pořádku, všechno se vždy děje pro mé nejvyšší dobro a jsem v bezpečí nebo něco v tom smyslu. Myslím, že jsou to afirmace od Louise L. Hay.

Seděla jsem, klepala se a stále dokola tyto afirmace opakovala jako básničku. Asi jsem jim ani v tu chvíli nevěřila, ale to bylo fuk. Nevěděla jsem, co jiného dělat.

Po docela dlouhé době přijela policie a po sepsání všeho potřebného mi policisté oznámili, že je to moje chyba a taktéž toho pána za mnou, oba jsme vyfasovali pokutu za nedodržení vzdálenosti. Pán před náma, který měl slovenskou poznávací značku, odjel velmi rychle a bez pokuty. Pán za mnou byl naštvaný a snažil se policii vysvětlit, že je to chyba toho prvního auta, že přeci nemůže takto zabrzdit jenom kvůli upadnuté poklici, když je takový provoz, že mohl někoho zabít. Policie ale odpověděla, že udělal jenom to, co je správné, v takovém případě je nutné zastavit. Pán se rozčiloval dál, ale já se stále klepala jako ratlík. Takže jsem na naštvání neměla ani pomyšlení a ani sílu. 🙂

Zázrak? Ne! Změna postoje

Ok, mohla bych takhle popsat další stránku, takže se to pokusím zkrátit. Výsledkem celé bouračky bylo, že ačkoli jsem neměla dobré pojištění, ale zato měl dobré pojištění pán za mnou, do servisu, kam jsem s tím svým vrakem dojela s klepajícím se tělem i  rukama a jako by náhodou byl asi 2 km od nehody, jsem dostala náhradní vůz o několik tříd výš než ten můj a to na dva týdny, než opraví to moje a vše se zaplatilo z pojistky pána za mnou.

Já jsem jenom zaplatila spoluúčast, na kterou jsem v té době neměla, a tak mi na ní přispěl můj partner. Odjela jsem v autě, stále se klepala jako sulc, ale tím, že jsem řídit prostě musela, tak jsem překonala blok, který by u hodně lidí vznikl a dnes vím, že pokud bych si dala třeba těch 14 dní pauzu, tak bych možná dneska ani neřídila, protože bych se bála.

Dostala jsem límec na krk a dva týdny nechodila do práce. Tehdy jsem nevěděla, že mi zřejmě tento prudký pohyb způsobí „komplikace“ půl roku poté, kdy budu doma 3 týdny se zánětem šlach, neschopná jakékoli práce na počítači a se slzami v očích, že nemůžu dělat vlastně skoro nic.

Jenže já dnes vím, že vše se opravdu dělo pro mé nejvyšší dobro. Ta bouračka sama o sobě mě měla zabrzdit. Nasadila jsem velmi rychlé tempo, přeci jenom jsem byla asi půl roku po tom, co jsem prošla depresí a to vše byl jen výsledek minulých pocitů a myšlenek. Budovala jsem podnikání a pracovala ve dne v noci. To, že jsem dostala náhradní auto a řídila, i když jsem se klepala a jela jako bych zrovna dostala řidičák, mi pomohlo překonat ten strach. Dodneška když projíždím tím samým úsekem, si vždy připomenu, zpomal, relaxuj, nic ti neuteče.

Navíc po půl roce, jak jsem zmínila, byly mé zdravotní potíže jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla odejít z teplého místečka a zaměstnaneckého poměru a skočit rovnýma nohama do neznáma. Věděla jsem, že nemám co ztratit a práce na počítači od rána do večera mě brzy akorát tak zrujnuje a co potom? I ve své současné práci pracuji na počítači hodně, ale již ne tolik jako ze začátku podnikání a rozhodně ne tolik jako během mých deseti let v zaměstnáních. Navíc si dnes můžu sama určit, kdy se budu práci věnovat a nemusím sedět a sledovat hodiny, když mám práci již hotovou. Prostě jsem pánem svého času.

A dopomohla mi k tomu mimo jiné i situace, která vypadala velmi děsivě. Moje víra, že se vše v dobré obrátí byla ale silnější a mé ruce se začaly uzdravovat, díky meditacím a hypnóze, které jsem denně dělala ve strachu, že jednou nebudu moci chovat své dítě v náručí. Vidíte, jak nás naše touhy ženou kupředu, z nemoci ke zdraví, z bolesti k úlevě, ze strachu k lásce. Láska k mému budoucímu dítěti mě hnala k uzdravení. Ta láska byla silnější než můj strach.

Můj postoj, který jsem tehdy při bouračce zaujala, ač díky opakování afirmací jako šílená, mi zajistil hladký průběh situace, která mohla dopadnout mnohem hůř a to po všech stránkách.

Stejně tak mi půl roku poté meditace pomohly uzdravit své ruce, když doktoři nedokázali určit, co přesně mi vlastně je. Zánět šlach byla jedna z mnoha nejasných diagnóz, které jsem od lékařů slyšela. Já ale viděla své ruce zdravé, ať už se mi dělo cokoli.

Jestliže se ocitnete v situaci, která vás překvapí, zkuste afirmovat nad některou z těchto afirmací a dovolte odejít strachu. Věřte, že vše vás vede k úspěchu, štěstí, lásce, zdraví a bohatství a tak to je. Protože pak se i ta „nejhorší“ situace stane požehnáním, na které budete vzpomínat možná i celý život.

Nezáleží na okolnostech, ale pouze a jenom na stavu vaší mysli, tedy na tom postoji, který zaujmete!

Happy manifesting 🙂