Vše, naprosto vše, je odrazem nás samotných

Ráda bych s vámi dnes sdílela slibovaný článek od mé klientky Martiny, který považuji za velmi zdařilý. Otevřete svoji mysl těmto hlubokým myšlenkám. Pro někoho se může jednat o zcela nepochopitelné vnímání světa, jiný bude cítit hluboké souznění. Jsem moc ráda, že Martina moji nabídku přijala a vy se můžete začíst do následujících řádků. Tento článek je opravdu pro pokročilejší. Otevřená mysl ale dokáže zázraky. Plujte těmito řádky jako byste pluli po krásném modrém moři a nechte se unášet jejich hloubkou. 

Přeji vám příjemné čtení, Eva 🙂

Dostala jsem tuto skvělou příležitost napsat článek a nějakou dobu se mi honilo hlavou, o čem by asi mohl být. V hlavě se mi postupně zrodila myšlenka a jak to tak asi u intuitivního psaní bývá, teď na poslední chvíli jsem se rozhodla, že článek nakonec bude o něčem trochu jiném, než jsem po několik týdnů měla v úmyslu.

Stále se v oblasti zákona přitažlivosti a osobního růstu považuji poměrně za nováčka. Takzvaně „probouzet“ jsem se začala zhruba před rokem a půl. Když se ohlédnu zpět, musím říct, že to byl ten nejhorší a zároveň nejlepší a nejkrásnější rok a kus mého života. Prošla jsem si duševním peklem, ale řekla bych, že se začal rodit fénix :-). Alespoň si tak poslední dobou připadám a toto bych přála každému, aby se mu podařilo ta horší období v životě využít jako hnací motor a obrátit je ve svůj prospěch.

Nicméně k věci. Ještě před dvěma lety jsem byla naprosto „materialisticky“ smýšlející člověk, na veškeré duchovno a věci řekněme mezi nebem a zemí jsem se dívala občas možná až skrz prsty. A stejně smýšlejícími lidmi jsem byla i obklopena. Jenomže jak už tomu bývá, jak jsem se začala měnit, postupem času se i kolem mě začali objevovat lidé, kteří se zákonem přitažlivosti, osobním růstem, spiritualitou a podobným, ať už to nazýváme jakkoliv, zabývají. Já jsem si během toho roku a půl prošla mnoha fázemi, jeden můj názor a náhled na věc se měnil velmi rychle v jiný, hodně jsem si věci srovnávala v hlavě, až jsem došla k nějakému závěru, který určitě není definitivní, ale v tuto chvíli si za ním velmi silně stojím. A protože právě mezi lidmi kolem sebe velmi často pozoruji z mého dnešního pohledu nepochopení určitých věcí, ráda bych se k těmto tématům vyjádřila. Neřeknu vůbec nic nového, všechno, co napíšu, už bylo v nějaké podobě řečeno. Ale pokud by můj vlastní popis a moje slova byla někomu přínosná, budu za to nesmírně šťastná.

Ta základní věc, na kterou jsem na své cestě přišla, respektive ji velmi hluboce pocítila, je ta, že opravdu naprosto vše je odrazem pouze mě samotné (vás samotných). Představuji si to asi takto – jsem já, tedy vědomí. Toto vědomí je to jediné, co opravdu existuje. Na základě tohoto vědomí bylo vytvořeno mé tělo – ale vědomí bylo první. A toto vědomí usídlené v těle nyní tvoří celý můj život, ať už si to uvědomuji nebo ne. Tvoří naprosto vše, není tu žádná vyšší síla – řekněme až na mou „nevědomou“ část, na kterou se ale s použitím meditace můžu naučit stále více a více  napojovat a potom právě tuto pravdu, o které zde píšu, pocítit celým svým tělem – tedy spíš celým svým vědomím :-).

Kam tím mířím? V prvních měsících po začátku mého probouzení se kolem mě, jak už to tak u většiny asi bývá, začaly dít zvláštní věci. „Andělská“ čísla, synchronicity a další znamení, ze kterých jsem dostávala až husí kůži. A já jsem si od začátku kladla otázku, odkud se to bere. Na internetu jsem si přečetla, že tyto události můžou být znameními od mých andělů a dalších průvodců. Přiznám se, že ač mi na tomto vysvětlení od začátku něco trošku jakoby nesedělo, bylo příjemné to na nějakou dobu vzít za svou pravdu. Člověk si v tom „temném“ a šíleném období prvního probouzení nepřipadal tak sám. Často jsem s těmito bytostmi i tak nějak komunikovala. Toto vysvětlení mi ale nesedělo čím dál tím víc. Protože když je vše jen odraz mě, a toto jsem pochopila velmi rychle (ovšem dalo by se říct, že ač jsem to chápala, dlouho jsem to necítila), jak do toho může zasahovat někdo z vnějšku, i když je řekněme „nehmotný“? To přeci není možné. Já si něco přeju a někdo tam nahoře mi dá znamení, že jsem na dobré cestě? Jak to „on“ může vědět lépe než já? Postupně jsem se dopracovala k trošku jiné odpovědi na to, odkud tato znamení přicházejí. Neposílají mi je andělé ani průvodci či jak už tomu chceme říkat, posílá mi je moje duše – tedy ta nehmotná část mě. To mi začalo dávat trošku větší smysl.

Jenže pořád jsem v tom vnímala nějaký trošku „cizí“ aspekt. Jsem to sice na jednu stranu já, na stranu druhou jde ale o něco inteligentnějšího než je to mé pozemské já, co mě pomocí znamení vede a snaží se mi něco sdělit. Těžko říct, jestli jsem měla na mysli opravdu duši, ale sama pro sebe jsem si to tak tenkrát nazývala. Musím přiznat, že dodnes nemám v těchto termínech úplně jasno, co je to „duše“, „vyšší já“ atd. V každém případě jsem se ale tehdy od andělů přesunula alespoň trošku blíž sama k sobě.

Dnes celou věc vnímám ještě trošku jinak. Dnes si myslím, jak už jsem řekla, že vše, tedy včetně znamení, je odrazem mě samé, mého stavu vědomí. Tedy si je opravdu posílám já sama, už to ale nevnímám úplně tak, že by to byla nějaká „inteligentnější“ část mne. Co se děje ve mně, ať už na vědomé nebo podvědomé úrovni, se prostě a jednoduše dříve nebo později odrazí v mé vnější realitě. A to na základě zákona přitažlivosti, který nám dle definice nemůže dát nic jiného, než právě to, co se děje v nás. Jako onu vyšší a inteligentní sílu dnes tedy vnímám právě tento zákon, který ale ve své podstatě neví nic víc než my, jen doručuje. Je to prostě zákon, který nemá na výběr. Něco jako tiskárna – ta vytiskne to, co do ní pošlete. Počítač pošle do tiskárny data a ta je přechroustá zpět na obrázek a ten zhmotní. Stejně tak zákon přitažlivosti „vytiskne“ ta data, která do něj pošlete vy. Dá se tedy říci, že vy, vaše vědomí je jako ten počítač a zákon přitažlivosti je ona tiskárna, která zhmotňuje data. Jeho inteligenci tedy vnímám pouze v tom, že dokáže vaše signály dekódovat a na jejich základě „tisknout“, ne v tom, že by věděl něco víc, než ve skutečnosti víte vy sami.

Abych se tak nějak vrátila na začátek, tímto ovšem nevyvracím existenci andělů. Pouze jsem dospěla k názoru, že tito andělé neexistují „tam někde nahoře“, nýbrž ve mně, stejně jako vše ostatní. Tedy pokud budu věřit, že mi znamení posílá anděl, bude to tak. Pokud budu věřit tomu, že je to „vyšší já“ někoho jiného, bude to tak a pokud budu věřit, že jsem to já, pak to tak také bude. Vše jsem totiž já a vše je ve mně.

A stejně jako andělé existují ve mně, i všichni ostatní lidé existují ve mně a jejich „3D obraz“ je jen projekce mého nitra. Pokud vás teď někoho napadlo, že vyvracím vaší existenci, svým způsobem to tak je :-). Tvrdím, že každý člověk, který se v mém životě objeví, je projekce jakéhosi mého aspektu. Stejně tak jsem ale já projekcí nějakého aspektu lidí kolem mě. Tvoříme prostě jakousi „síť bublin“, které navzájem přitahují jedna druhou. Tím se dostávám k tomu známému „všichni jsme jedno“.

I když bych na toto téma uměla napsat úvahy asi tak na 10 stránek, nebudu se do toho pouštět, i když mě to naprosto fascinuje. Abych ale neodbíhala od tématu, další věc, o které jsem chtěla psát, je pokládání otázek Vesmíru. Mnoho lidí se na své cestě k tomuto uchyluje a i u mě to tak bylo – „Co mám dělat? Jestli A, ukaž mi toto a jestli B, ukaž mi ono“. „Je pro mě ten pravý? – ukaž mi prosím znamení“. Atd. atd. Sama si moc dobře pamauji jednu situaci, kdy jsem takto Vesmír o znamení požádala. Jestli A, ukaž mi housenku, a jestli B, tak mi ukaž motýla. Chtěla jsem slyšet A a proto jsem se v tu chvíli, kdy jsem dotaz vyslala, začala bát, že mi Vesmír ukáže B. No a co myslíte? Jako první jsem uviděla na obrázku nějakého zparchantělého motýla. No jasně, říkala jsem si. Já chci ale vidět housenku a já stejně vnitřně cítím, že A je správně. Navíc ten motýl je nějaký divný, je to spíš motýlí víla než opravdový motýl, tak je to vůbec moje znamení? Ale co, mně je to stejně jedno, kašlu na tebe, Vesmíre, ukazuj si mi co chceš, i jestli je pravda B, já si stejně udělám co budu chtít a svoje motýly si strč třeba za šos. Trvalo to asi tak 3 minuty a já jsem uviděla další znamení, které mě utvrdilo v tom, že A je správně. Tady to máš, Vesmíre. A za dalších několik hodin na mě vyskočila housenka v naprosto neuvěřitelné podobě. Tak si vyber :-).

Dnes už vím přesně, co se stalo. Jak už jsem psala, ze svého dnešního pohledu vnímám onen Vesmír vyloženě jako zákon, který reaguje na mě. On nemůže odpovědět na můj dotaz, pokud já vysílám zmatené signály. Motýl byla manifestace mého strachu, následná housenka zase zhmotněná moje jistota, že A je správně. Jednoduše tiskárna opět vytiskla. Vesmír opravdu neví víc, než já. Ani ti andělé, protože jak už jsem napsala, ti jsou mojí součástí. Jen já sama znám všechny odpovědi. Získat „od Vesmíru“ odpověď na otázku, kterou chci znát, je určitě možné, stejně jako je to ale s přáními, musím vyslat naprosto čistý záměr. Pokud podám otázku a budu opravdu čistě a upřímně věřit (lépe řečeno vědět), že dostanu odpověď jakožto manifestaci ve hnotném světě, pak to tak bude. Pokud ale budu ve své hlavě nad odpovědí sama se sebou polemizovat, strachovat se, jednou se budu přiklánět k A a potom k B, potom se v mém světě nemanifestuje čistá odpověď na otázku, ale celý tento chaos, který se ve mně odehrává a já budu tam, kde jsem byla na začátku. Z mého pohledu je tedy lepší se rovnou obrátit sám k sobě, protože já opravdu všechny své odpovědi znám a čím víc na sobě pracuji, tím jsou jasnější a dostupnější. I pokud vyšlu čistý záměr a odpověď dostanu, pořád je to odpověď, která pochází ze mě, a proto je vlastně zbytečné brát to „oklikou“ přes Vesmír.

Posledním tématem, ke kterému bych se ráda vyjádřila, jsou kartářky a podobné služby například na internetu, díky kterým se zaručeně dozvíte, jaká je vaše budoucnost nebo co máte dělat a co je pro vás nejlepší. Začínám mít ve svém okolí docela dost lidí, kteří se k podobným věcem uchylují a ve mně se pokaždé něco sevře. Pro vysvětlení mého náhledu na věc podám modelové situace:

1)   Slečna jde ke kartářce a je naprosto přesvědčená o tom, že tohle jsou blbosti a že kartářka akorát tahá z lidí peníze, nicméně nechala se přesvědčit. Potom jí kartářka opravdu řekne blbosti a slečně se potvrdí, že zbytečně vyhodila peníze z okna.

2)   Slečna jde ke kartářce a je přesvědčená o tom, že tyhle věci fungují a kartářka jí předpoví její budoucnost. Potom to tak také bude. Karty slečně budou zrcadlit její současný stav mysli. Nicméně tento stav mysli se může třeba už za hodinu změnit a kdyby šla slečna ke kartářce znovu, ukázaly by jí karty něco jiného. Potom tedy záleží na tom, jak se zachová slečna – pokud kartám uvěří, vryje si do podvědomí to, co jí řekly, tak se to postupem času manifestuje v její realitě. To samozřejmě může být pro ni jak prospěšné, tak nebezpečné. Na druhou stranu, pokud karty třeba slečně ukážou blízké splnění jejího přání (protože už na něm nějakou dobu pracuje a je na správné cestě), a ona bude chvíli šťastná, že se dozvěděla to, co chtěla, ale po nějaké době začne váhat, jestli se to opravdu stane, potom se její váhání taktéž nějak projeví v její realitě.

3)   Slečna sice kartářkám věří a už párkrát jí karty opravdu předpověděly budoucnost, nicméně dnes se nechala přemluvit kamarádkou, že jí karty vyloží ona a slečna nevěří tomu, že by kamarádka měla stejné schopnosti jako profesionální kartářka, které slečna za výklad platí velké peníze. Proto se slečny skeptický přístup projeví a nic z toho, co jí kamarádka vyložila, se s velkou pravděpodobností nestane.

4)   Slečna, která kartám vůbec nevěří, se nechá přemluvit kamarádkou a ta jí vyloží karty. Slečně to nedá, bude nad výsledkem dlouhé dny přemýšlet, co když na tom něco je, až tomu uvěří. Výsledek karet se potom nějakým způsobem projeví v její realitě.

Atd. Atd., určitě si další situace dokážete domyslet. Myslím, že je jasné, kam tím mířím. Nejen karty, ale i kartářky jsou odrazem stavu naší mysli! V celé situaci výkladu karet se manifestuje ten náš vnitřní „guláš“ – jestli věřím, nevěřím kartám, této konktétní kartářce, tomu, co mi v kartách vyšlo, sám sobě. Opět, není tady žádná vyšší moc, která by věděla víc než my – je tu jen odraz nás samotných.

Moje rada pro každého v této chvíli by zněla asi takto: ať už komunikujete s anděly, necháváte se vést znameními, chodíte ke kartářkám a nebo se spoléháte výhradně sám/sama na sebe, pracujte na sobě, spojujte se se svou duší, se svým nitrem, sami se sebou. Protože v tomto spojení je neuvěřitelná síla a svoboda a navíc nikdy není konec, vždy je kam jít dál, kde člověk bude ještě zírat, co zase objevil, o čem si ještě před pár měsíci myslel, že je to naprosto nemožné.

Také bych ráda dodala sílu a energii všem, kteří jsou na tom teď třeba podobně, jako jsem na tom já byla před rokem. Bylo to pro mě opravdu těžké období a já jsem se jen nemohla dočkat, až se něco změní a až z něho budu venku. A i přesto, že dnes jsem samozřejmě ráda, že už mám toto období za sebou, najednou v něm vidím jeho krásu a uvědomuji si, že bych ho za nic nevyměnila. Protože bez této fáze bych se nikdy nedostala tam, kde jsem teď, na tu cestu osobního růstu a na místo, kde se cítím celá, úplná  a vše je najednou tak nějak v pořádku tak, jak to je. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že i za 10, 20 a 50 let budu na tuto dobu vzpomínat s nostalgií a vím, že i když jsem minulý rok měla pocit, že je to „totální konec“, ve skutečnosti šlo o nový začátek. Člověk někdy opravdu potřebuje pořádný šok, aby si některé věci uvědomil a odhodlal se k akci a změně. Je to o tom nelitovat se, ale dívat se na vše negativní v našem životě jako na příležitost, které když se chopíme a něco si z ní vezmeme, uvidíme v ní toho nejlepšího učitele. Proto vám všem fandím a džím palce. Pokud je vám v tuto chvíli skvěle, skvělé :-), a pokud vám je zrovna na nic, bude líp.

Přeju vám všem hodně štěstí, život je úžasná cesta, pokud chceme, aby úžasná byla. A ač už jsem to několikrát udělala, ještě jednou bych chtěla Evě poděkovat za příležitost napsat tento článek. Eva je naprosto skvělá, mně je opravdu ctí, že s ní můžu pracovat a vím, že ona byla a je nepostradatelnou součástí mé cesty a že bez ní by ta skládačka, která mě dovedla tam, kde dnes jsem, nebyla kompletní. Toho, že mi takto poskytla prostor na svém blogu, si neskutečně vážím. Děkuji Vám za všechno!

Martina

Martino, děkuji za krásný a hluboký článek! Jste skvělá! 🙂

Ráda bych článek Martiny malinko doplnila, je část, kterou vnímám více méně stejně, ale přesto bych ji ráda doplnila, abyste tyto hluboké myšlenky pochopili správně i vy ostatní, pro které je možná zákon přitažlivosti nové téma. I když, jak Martina píše a čemu věřím i já, vždy záleží na vás samotných, na co jste připravení a čemu jste otevření. Takže někdy i dlouhosáhlé vysvětlování vlastního pohledu nepomůže otevřít pohled někomu, kdo je momentálně na jiné vlně.

Dnes ale Martině do článku zasahovat nebudu. Jsem moc ráda, že s námi svůj první článek sdílela. Sama moc dobře vím, jak těžké je jít s kůží na trh a mluvit veřejně o takto složitých věcech. Stejně jako Martina i já věřím, že se najde nejeden z vás, který se díky tomuto článku posune dál. I já mám motto „I kdybych pomohla jen jednomu člověku cítit se šťastně, moje mise byla splněna.“ A věřte, že i vy ostatní, i když třeba nepíšete články, můžete mít stejné motto. Protože i kdybyste pomohli jen jednomu člověku na světě, aby se cítil šťastnější, pak jste dokázali změnit tento svět. A proč nezačít u sebe? Jak? Sebeláskou. Milujte se tak, jak chcete být milováni. Tím, že změníte svůj život, pomůžete i těm lidem, kteří jsou kolem vás.

Happy manifesting :-).

Eva & Martina