Ten chybějící kousek skládačky

Také máte někdy pocit, že kdybyste našli ten jeden chybějící kousek skládačky, pak by byl váš život v naprostém pořádku a vše by dostalo ten směr, který vy považujete za šťastný a úspěšný?

I já takové pocity někdy mívám, ale už ne tak často jako dřív. Když mě něco podobného napadne dnes, pak si již dokážu velmi rychle uvědomit, že je to jen iluze. Život tam venku je iluze a ten pocit, pořád to není ono, něco v mém životě pořád chybí, je také jenom iluze. Je to předně omezující přesvědčení, které drží tolik lidí v pocitech nedostatku, nedostatečnosti a nedovolí jim být šťastní tady a teď.

Někdy se s tím setkávám během koučinku. „Víte, já pořád cítím, že to není ono. Jako by pořád něco chybělo. Cítím, že až na to přijdu a tuhle jednu věc zahojím, můj život se změní k lepšímu, budu konečně šťastná…“

Opravdu tomu věříte? V kurzu Principy hojnosti, který jsme nedávno úspěšně s některými z vás dokončili, jsme o tom mluvili. Je to jako byste hledali svatý grál, jako byste si vytyčili nesplnitelný cíl, a pak se honili v kolečku jako ten křeček v kleci.

Byli jste někdy na takovém tom dětském kolotoči, který se točí dokola, děti sedí na sedačkách a pak se najednou kolotoč roztočí tak rychle, že nemůžete seskočit? Máte doslova strach, ta rychlost je tak obrovská, až jste paralyzovaní. A tak raději sedíte a tiše trpíte, bolí vás už z toho všeho hlava, ale máte strach z toho rozjetého kolotoče vyskočit, abyste si neublížili.

Přesto je někdy lepší skočit a ukončit to trápení hned. Překonat ten strach, aby se věci mohly změnit a zlepšit. Stejně jako se lépe vyskakuje z kolotoče, který se točí nižší rychlostí, je snazší věci změnit, když nejste v tak velkém stresu a váš život není ještě v úplném chaosu. Ke snížení té rychlosti vám může pomoci meditace, ta sníží otáčky, kterými se váš mozek skoro zavařuje. Meditace vám pomůže vystoupit z té šílené rychlosti s menšími zraněními.

Proč si chcete nabít pusu?

Mnozí lidé ale čekají, až se ten kolotoč roztočí tak rychle, že už to nevydrží, nedokáží se dál udržet a spadnou, spadnou ale tak tvrdě, že to bolí. Já jsem si přesně takovým tvrdým pádem prošla, a proto jsem si slíbila, že budu pomáhat ostatním, aby nedošli až do toho bodu, do kterého jsem došla tehdy já a ve kterém ten náraz bolí tak moc, že jde doslova o život.

Rozhodnutí je na vás. O tom jsem sice psát nechtěla, ale mé prsty běhají po klávesnici tak, jak mě mé myšlenky právě teď vedou, a tak jsem to asi napsat měla. Ono to s tím vlastně souvisí.

Čím víc se snažíte najít ten jeden chybějící kousek skládačky, tím na sebe nakládáte větší a větší břemeno, zacyklujete se v pocitu, že máte problém a až ho objevíte, budete ho moci vyřešit. Žijete v domnění, že teprve pak budete šťastní. Je to stejné jako sedět na tom kolotoči a říkat si, že až přijdete na ten jeden problém, který vám nedovolí skočit, tak pak ho zpracujete a slezete z té sedačky. Jenže tím se udržujete v tom samém problému, na který se nabaluje další a další tíha a rychlost otáček vašeho mozku se zvětšuje.

Najednou jste paralyzováni slovem problém a kolotoč se točí tak rychle, že se vám už nesnesitelně točí hlava. V tomto případě to ale není chybou kolotoče, ale tím, že jste se zaměřovali na problém, tedy na ten rychle se točící kolotoč. A protože je vaše mysl nesmírně mocná a dokáže tvořit, pak vaše mysl dokázala zrychlit ten kolotoč a vlastně ztížit celou situaci.

Rychlost kolotoče nesnížíte tím, že budete myslet na problém zvaný „příliš rychlý kolotoč“ a ani na problém zvaný „až já najdu ten poslední kousek skládačky, všechno se změní“.

Konkurence a soutěživost je jen výmyslem našeho ega

Je to stále ten soutěživý přístup, ke kterému jsme vedeni od mala. Já byla od malička soutěživý typ, který si zamiloval vyhrávat. Zbožňovala jsem vybíjenou a byla jsem tak dobrá, že jsem bývala kapitánkou. Naproti mně byla druhá velmi silná kapitánka, Veronika. Když se naše týmy vybili do posledního člena, přišla řada na nás a už v našich očích jste mohli vidět tu bojovnost, kterou jsme v sobě obě dvě měly.

Stály jsme proti sobě jako dvě bojovnice a snažily se jedna druhou sejmout a dorazit. Uměly jsme obě velmi dobře uhýbat, ale také velmi dobře chytat. Bylo nám jedno, že si div nevyrazíme dech. Když ten míč, který letí tak rychle a prudce chytíte, dostanete sice pěknou perdu do břicha, ale ten pocit vítězství je nádherný. Brzy se tak naučíte, že se musíte rvát a vyhrávat, nejenom, že jste k tomu vedeni, ale ten pocit, který cítíte je k nezaplacení. A protože vás nikdo za nic nechválí, tak si přeci musíte dopřát ten pocit „jsem dobrá“ aspoň nějak jinak.

Jenže pak až v dospělosti a někdy ve zralé dospělosti zjistíte, že tato soutěživost je naprostým protikladem milujících zákonů vesmíru a že si tímto stylem soutěživosti spíš věci zhoršujete, než zlepšujete.

Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že soutěživost mi vlastně škodí. Tedy do určité míry je soutěživost hnacím motorem, který mě posunul tam, kde teď jsem. Takže zcela od věci není.

ALE…

Až díky mé současné práci a meditacím jsem se naučila zvolnit. Čas od času se ve mně tato bojovnost mně vlastní probudí tak, až se mně samotné nelíbí a vždy si uvědomím, jak moc mi to škodí. A tak jdu opět do sebe a zklidňuji svoji soutěživost. Říká se zklidni hormon a něco na tom bude. 🙂

Již několik let cítím, že nemám konkurenci. A to nejenom, co se pracovních věcí týká. Ve své profesi nemám potřebu bojovat a ani vyhrávat. Cítím svoji jedinečnost a svoji vnitřní hodnotu a vím, že ten otisk energie, který do své práce dávám, mám jenom já. A proto nemohu mít konkurenci. Lidé vůbec nechápou, že ani neznám „konkurenty“ ve svém odvětví, že si jich nevšímám, netrápí mě a ani si nevedu žádné statistiky tak, abych mohla být lepší než oni.

V mých očích jsem já, a tím pádem i moje práce jedinečná a nenahraditelná. Právě proto, že moje vnitřní hodnota mě odlišuje od všech ostatních lidí. Můj otisk energie je jenom můj, stejně jako otisk prstů. A proto vím, že si přitahuji ty správné klienty, kterým mám co nabídnou já. A ti jiní, mí „konkurenti“ si zase přitáhnou své klienty, kterým mohou pomoci oni. Žijeme ve vesmíru plném hojnosti a je zde všeho dostatek pro každého z nás, pro mne, pro vás, i pro ostatní lidi, kteří dělají třeba i úplně to stejné, co vy nebo já. Není potřeba cítit se méněcenní nebo cítit se lepší než ten druhý. Každý z nás je doslova originál, který může světu i svému okolí dát to, co nikdo jiný nedokáže.

Jste dokonalí takoví, jací jste

Váš život je přesně tam, kde má nyní být. A hlavně jste naprosto v pořádku. Nic vám nechybí, žádný jeden nebo dva kousíčky.

Co bych chtěla tímto článkem říci je, že neustálé hledání toho jednoho chybějícího kousíčku puzzle není to samé jako snaha být lepší, cítit se lépe a žít lépe. Je to přesný opak. Když neustále hledáte, co vám chybí, pak jako byste křičeli do celého vesmíru, že nejste perfektní a dokonalí takoví, jací jste. A vesmír na vás reaguje a jako by říkal, máš pravdu a já ti pošlu další situace a lidi, kteří ti potvrdí, že stále nejsi dokonalá a stále nejsi dostatečná.

Celý program Bohyně lásky je vlastně o tom, jak v sobě probudit tuto jedinečnost, vnitřní hodnotu a svoji dostatečnost. Mým cílem je, aby se každá žena cítila dostatečná, ale aby i tak nadále směřovala ke své lepší verzi. Není to to samé. A pokud stále hledáte ten chybějící kousek, který vás udělá dostatečnými, pak jste se vydali na zatraceně dlouhou cestu. Místo, abyste svůj život posouvali dál, se tak vlastně zastavíte na místě. Zamyslete se nad tím a zkuste se dnes rozhodnout, že jste dokonalí a dostateční tak, jak jste. A nic, vůbec nic vám nechybí k tomu, abyste se mohli hned teď cítit šťastní a naplnění. Přestaňte stát svému štěstí v cestě. Ano, jenom vy mu bráníte, aby vás našlo. Jakmile se napojíte na ten pocit štěstí uvnitř vašeho bytí, váš život bude šťastný.

Život je cesta. Záleží na vás, jaká bude.

Happy manifesting 🙂