Spirituální probouzení přináší i další „problémy“

Možná jste četli některý z mých článků o posunu do vyšších dimenzí.

V poslední době opět proudí velmi silné energie a možná jste to pocítili i vy. Cítíme je všichni, ať jsme již na své cestě kdekoli. Letošní rok je dalším silným rokem, kdy se probouzí mnoho lidí. Možná i vy máte kolem sebe lidi, kteří najednou začínají mluvit o věcech jako energie, vědomí, spiritualita a kteří se začínají probouzet z té iluze, kterou žijeme. Je dost pravděpodobné, že jsou to lidé, u kterých byste to čekali nejméně. A bude jich čím dál tím víc.

Žijeme v úžasné době a já jsem za to nesmírně vděčná. Věřím, že to není náhodou a že si naše duše vybraly toto období v lidské existenci. It is exciting, isn’t it?! 🙂

Jenže každé probouzení s sebou mnohdy nese nepříjemné a silně negativní události. Těmi může být odchod blízkého člověka, bolestivý rozchod nebo rozvod a nebo dokonce odchod někoho blízkého z tohoto fyzického světa, tedy smrt. Ten odchod milovaného člověka nás zasáhne natolik, že spadneme na dno a nebo tam někam dolů, kde nikdo vědomě být nechce. Ale i to je součástí naší cesty, tedy těch z nás, kteří jsou již probuzení a nebo kteří se probouzejí. I když jsme všichni jedno, jsme součástí jedné energie. Přesto jsme každý jiný a právě proto se mohou lišit příznaky, které pocítíte.

Ten pád může být jiný, tedy jiný je jeho podnět, ten pád samotný bude u většiny z nás vlastně stejný. Bolí to, trpíme a někdy dokonce přemýšlíme o tom nejhorším. Kdybych to nezažila, tak by mi to asi přišlo absurdní, ale já tam byla. Jsem ráda, že je to už za mnou a mám dostatek síly, abych teď mohla stát při těch z vás, kteří si tím peklem na Zemi teprve procházejí.

Hledáte ráj na Zemi? A hledáte jej správně?

Já osobně nevěřím na žádné peklo a nebo démony. Myslím si, že peklo je pouze v naší mysli. A stejně tak zde může být i ráj. To jestli cítíme a tedy zažíváme peklo a nebo ráj, záleží na nás a na naší cestě. Jsou lidé, kteří se hned tak neprobudí a dost možná se nestihnou probudit v tomto životě. Je to cesta, kterou si vybrali a my s tím moc neuděláme. I když vy moc dobře víte, že proto přeci jenom něco dělat můžete. Všichni ti lidé venku jsou zakořeněni uvnitř vás a tedy zde je můžete měnit. Ne tam venku, domluvou a přesvědčováním. Ale tím, že změníte ten obraz, který o nich máte uvnitř svého já.

Pokud jste neviděli, pusťte si mé video Můžeme si přát pro druhé?

Svým klientům vždy zdůrazňuji, že oni jsou tím nejdůležitějším člověkem ve svém životě a musí pomoci předně sami sobě. A je to tak. Nemůžete pomáhat druhým, když jste sami v háji a nebo v tom zmíněném pekle na Zemi. Určitě jste někdy letěli letadlem a víte, že při instruktáži vám letuška říká, abyste si nejprve nasadili kyslíkovou masku vy sami, a pak teprve pomáhali ostatním a to včetně svých dětí. Jak můžete někomu pomoci, když jste na dně, když je vám zle a když se nemilujete a nevážíte si sami sebe?

Mnoho lidí je velmi „chytrých“ a neustále někomu říkají, že je sobecký, protože myslí jenom na sebe. Ale já jsem jiného názoru, nemyslím si, že člověk, který chce být šťastný a spokojený je sobec.

Naopak za sobce považuji lidi, kteří ukazují na druhé a tvrdí, že jsou sobci, protože je nemají dostatečně rádi. Ten, který ukazuje na druhého a říká „Ty mě nemáš rád.“ je totiž často největší sobec. Očekává, že pro něj budete dělat to, co by měl dělat sám pro sebe, tedy že jej budete milovat a dávat mu ze sebe všechno. Jakmile to neuděláte, odsoudí vás, pomlouvá a kdo ví co všechno. Od takových lidí raději dál.

Jsou to velmi toxičtí lidé, které sice můžete změnit, tak jak o tom mluvím, tím, jak je vidíte. Ale protože to není lehká práce a vyžaduje hodně síly a energie, nemůžete toho druhého vidět v jiném světle, dokud se sami neposílíte. Až ve chvíli, kdy zahojíte své vlastní rány a trhliny na své duši a cítíte se vnitřně silní, vyrovnaní, milujete sami sebe, pak máte dostatek síly, abyste toho toxického člověka, který kolem sebe kope, viděli  jako krásnou čistou duši a mohli mu i pomoci. Do té doby to ani nezkoušejte.

Cítíte silné energie? Pak je všechno v pořádku!

V loňském roce jsem ve dvou článcích  shrnula ty nejčastější symptomy, které můžete pocítit během svého probouzení. Zde vám dávám odkazy. Chci, abyste věděli, že i když na sobě pracujete dlouho, tyto energie můžete cítit znovu a znovu.

10 příznaků, že se posouváte do vyšších vibrací 

Dalších 10 symptomů posunu vědomí do vyšších dimenzí

Když se jedna bohyně v online programu zmínila, že cítí letargii a nic se jí nechce a neví, co s tím, říkala jsem si, že musím zase něco napsat. Letargie je totiž známkou upgradu. Vaše DNA se mění a tělo se tomu potřebuje nějak přizpůsobit.

Možná si vzpomínáte na můj článek Mé DNA se transformuje, který jsem psala loni na podzim. A o tom to je. Je to naprosto v pořádku.

V minulém videu jsem zmínila, že je mi teď dost špatně, což může znamenat cokoli a tak to chci objasnit a přidat další věci, které můžete cítit. Cítím je já a i mnoho klientů, se kterými pracuji osobně a nebo třeba ženy v online programu v Bohyně lásky, se kterými jsem v kontaktu přes naši tajnou FB skupinu.

Špatně mi bylo během veder a to hodně, vždy ráno a souviselo to s mým tlakem. Posledních skoro dvacet let mám výkyvy tlaku, takže jsem do jisté míry zvyklá, že se mi z čista jasna udělá zle, mžitky před očima, pak černo a pokud se neposadím, omdlím. Z tohoto důvodu jsem vždy trpěla v přecpaných autobusech a nebo v londýnském metru, které nemá klimatizaci a tak jsem do práce často přijela pozdě. Musela jsem několik souprav metra pustit, protože v Londýně je metro opravdu plné, kdo to nezažil, tak si možná stěžuje na pražské metro. Ale věřte mi, že i v největší špičce je v pražském metru pohodička a klídeček v porovnání třeba s Londýnem.

I když jsem tedy na náhlou změnu tlaku zvyklá, to co cítím letos, jsem ještě nezažila a navíc to cítím nebo jsem cítila každé ráno. Než jsem došla do své kavárny, málem jsem s sebou švihla, bylo to neskutečně silné a tak časté, až mě to opravdu zaskočilo. Jsem ráda, že vedra pominula a s nimi i mé stavy.

Návaly vedra cítím v posledním roce dost často. Kdybych byla starší, myslela bych si, že jsem v přechodu, ale vzhledem k mému věku to není dost dobře možné. Podobné návaly cítí ale hodně lidí, a tak jsem si udělala svůj research a zjistila, že těch lidí je celosvětově hooodně hodně moc a že i návaly vedra mohou souviset se změnami, kterými my všichni procházíme. Samozřejmě vždy platí, pokud si nejste jistí, navštivte svého lékaře. Může jít klidně o nějakou nemoc.

Co dalšího možná cítíte

Dále pak můžete cítit nesmírnou únavu, která přijde opět z ničeho nic, bez příčiny. Takovou že si chcete a nebo musíte jít lehnout. Často také pocítíte letargii. Na mne to padlo v pátek odpoledne, obojí, letargie a nesmírná únava. Z ničeho nic jsem se přistihla, jak sedím v křesle, zírám na stěnu a jsem úplně mimo, jako bez života. Chtěla jsem vstát a jít něco dělat, ale nešlo to a hlavně se mi straaašně nechtělo.

Protože jsem mohla, tak jsem si dovolila klid, pustila si meditační hudbu a lehla si, ani jsem moc nespala, ale jen tak asi půl hodiny ležela a odpočívala. Pak vše proproudilo a jako by mi někdo píchnul injekci s elánem a já zase vyskočila a byla plná energie a chuti něco dělat.

Stejně jako jsem psala Bohyním na FB, každý to máme jinak, ale nemělo by to trvat příliš dlouho. U mne jsou to většinou hodiny nebo i minuty, málokdy je to celé odpoledne. Ale vždy platí, že každý jsme na té cestě v jiné fázi, a proto nás to zasáhne jinou silou. Také je to o tom, co s tím děláme. Pokud budete bojovat a přemáhat se, pak se celá situace zhorší. S čím bojujeme, to přetrvává.

Uvědomte si a připomeňte, že energie se nedá zničit, ale pouze změnit v něco jiného. Nemůžete zničit a skoncovat se svojí letargií, můžete jí ale transformovat. Nejprve si jí musíte dovolit. Přijmout to, co se děje nyní. Naslouchejte svému tělu a když vám říká, jsem unavené, nemám sílu, jděte si lehnout nebo sednout, cokoli co v té chvíli jde udělat. Mnohem rychleji se budete cítit lépe.

Vnitřní práce je předně o tom, naučit se se sebou pracovat, tedy vědět, kdy a co potřebujete. I o tom je koučink se mnou. Učím klienty, jak se zklidnit, jak „vytáhnout ze šuplíku“ techniku nebo cvičení, které je učím a umět si pomoci sám. To považuji v životě za to nejdůležitější.

Jsem úplně mimo a líbí se mi to

Co také v poslední době cítím dost často je takový ten pocit mimo prostor. Dalo by se říci jako když jste mimo, ale mimo tento život na Zemi. Jako bych byla mezi dvěma realitami nebo dvěma světy. Neumím to dost dobře popsat, ale je to neskutečně krásný pocit. Není to takový ten pocit závrati nebo jako když jste mimo v tom smyslu, že nevíte, kde jste. To jsem zažívala dřív, teď je to takové zvláštní mimo, příjemné. Jako bych se vracela do něčeho velmi známého, i když nevím, co to je, jiná realita, jiný svět, jiná dimenze?

Je to opravdu jako bych sice měla tělo a chodila fyzicky po Zemi, ale moje energie, tedy myšlenky a pocity byly někde mimo tento svět tak, jak jej znám. Jako bych ani nevnímala lidi kolem sebe. Pak mě sice vytrhne něco z naší 3D reality a někdy je to pěkný šok. Ale ty pocity „mimo“ přicházejí nějak velmi často a jsou opravdu příjemné.

Jelikož jsme nefyzické bytosti zažívající fyzickou (tedy 3D) zkušenost/realitu, pak je celkem jasné, že musíme být i ve 3D. Není možné 3D zcela opustit, protože to by znamenalo odchod z tohoto světa a tedy smrt fyzického těla. Ale můžeme ji vnímat méně a méně, tak aby nás negativně neovlivňovala. Tak to alespoň vnímám já.

Nechávám se tímto pocitem „mimo“ unášet a cítím, že jsem díky němu čím dál tím víc v 5D. I  když mě má realita ve 3D stále stahuje zpět, cítím se dobře. Vím a nebo spíš cítím, že už jen skutečnost, že jsem tak často v 5D, v mém mimo, jak tomu teď říkám, značí něco velkého. A jsem připravená nechat se překvapit. A proto pokračuji v denních meditacích a vnitřní práci. Jsem si jistá, že štěstí vždy přeje připraveným a já chci být připravená. A jak jste na tom vy?

Spirituální cesta je plná samoty a má to svůj důvod

A ještě mě napadla jedna věc, kterou cítím posledních několik let a možná jsem ji ještě nezmínila. Od té doby, co jsem prošla touto velkou změnou, nemám ráda velká seskupení lidí. Nedělá mi to dobře. Doslova mi to vadí. Celkově mám ráda ticho. Do jisté míry jsem vždy měla ráda ticho. Jsem přeci jenom introvert, který si nejradši zaleze pod peřinu s dobrou knížkou. Kamarádů jsem vždy měla jen hrstku a nejradši se vídala s každým zvlášť. A to mám dodnes. Mám ráda 1-2-1 meetings. Z očí do očí s jednou další osobou. Nějak je mi to sympatičtější.

Větší skupiny mě unavují, hlavně ty dámské. Dámy prostě moc štěbetají a proto jsem mívala více mužských kamarádů než těch ženských :-). Kdysi jsem se o tom bavila s jednou klientkou a ta mi potvrdila, že je na tom stejně, že ty babince pro ní nejsou. Mám to stejně. Jedna baba ano, ale dvě už jsou na mne moc. 🙂

I když chlapi dovedou také pěkně klábosit, to byste se možná divili. Když jim dáte prostor, tak jsou někdy skoro horší než ženské. 🙂 Oni toho moc nenapovídají jenom proto, že jim většina žen prostě nedá prostor.

Dámy, to je skrytý neskrytý message pro vás. Naučte se svým mužům naslouchat a budete se divit, jak jsou povídaví a jak se i oni chtějí svěřit. Musí to ale jít z vás, z vaší energie, že jste opravdu ochotné naslouchat. Ne takové to, čekám, až domluví, abych mohla ihned začít mluvit já  a vlastně ho ani neposlouchám. Taky jsem ženská a někdy také štěbetám. Záleží, s kým jsem a jakou mám náladu. Ale moje profese mě naučila lidem opravdu naslouchat. Oni to vycítí a otevřou se vám i ve chvíli, kdy to neočekáváte.

I když se považuji spíše za introverta, vždycky jsem milovala diskotéky, bary a prostě se bavila. Dnes už mě to vůbec netáhne. Ještě před deseti lety jsem byla schopná jít do práce, pak s kamarádem zapařit, přijít domů ve 4 ráno a v 7 zase vstávat do práce. Nikdy jsem nebyla zrovna holka, co někde sedí v koutě a nebo jen někde v soukromí čte odbornou literaturu. Dnes by mě ale taková pařba vyhodila z provozu na několik dní a hlavně by mě ani nelákala. 🙂 Ta touha po klidu určitě souvisí i s věkem, člověk se prostě mění, ale také to souvisí se spiritualitou.

Dřív jsem také milovala aerobik, od sedmnácti do asi třiceti jsem jej dělala i dvakrát týdně. Protože miluju tanec a hudbu a ráda se prostě vyřádím, tak aerobik dával smysl. Jenže pak jsem přestala cvičit, kvůli práci, škole, partnerovi. Najednou toho bylo moc a já neměla čas. Pak ale přišla deprese a úzkosti, tělocvična pak byla naprosto pasé. Během deprese je jasné, že se člověk lidem straní. Je mu tak zle, že je naprosto mimo a pouhý nákup dvou rohlíků se může změnit v neskutečné drama, kdy zápasíte s tím, že z té fronty lidí, i když tam jsou jen dva, utečete.

Vím o tom své. Svého času byl pro mne problém i pouhý malý nákup. Protože jsem ale neměla nikoho, kdo by mi pomohl, ani rodina mi v depresi nepomohla, musela jsem to zvládnout sama. Bohužel lidé zaměňují depresi za lenost, a pak svým blízký často „chytře“ radí vzchop se a dělej se sebou něco. Myslím, že by se o těhle věcech mělo více mluvit. Často mám klienty, kterým blízcí řekli totéž. Protože nechápou, čím ten člověk prochází.

Navíc jsem se o sebe od rané dospělosti starala vždy sama, takže nikoho ani nenapadlo, že bych třeba potřebovala pomoct s banalitou jako je nákup. Co chci říct, v depresi je normální, že utíkáte do zavřené místnosti, abyste byli sami bez lidí. Je také normální, že běžné banální věci jsou pro vás stresující a nezvládáte je. Každá maličkost vás neskutečně rozhodí. Klepete se jako ratlík, všeho se bojíte.

Píši o tom i proto, že se může kdykoli stát něco podobného vám nebo vašim blízkým a je dobré vědět, čím takový člověk prochází a jak mu pomoct. Deprese je náročná pro všechny, kterých se dotkne. I pro ty, kteří jsou v okolí člověka, jenž jí právě prochází. To je důvod, proč hodně lidí nevydrží a od člověka v depresi doslova uteče. I proto jsem tuto kapitolu svého života zařadila do své knihy Alfa bohyně. Chci o těch věcech mluvit a mluvit a mluvit, aby se lidé nebáli. Často totiž zůstanou na vše sami a já vím, jak těžké to v tu chvíli je. Vždycky říkám, když to dokážete a zase se dostanete nahoru, už vás nikdy a nic nedokáže shodit zpátky. Alespoň tak to cítím já. Kdo přečká tvrdou samotu, už přečká skoro všechno. Samota je snad to nejhorší, co člověk může zažít.

Jenže deprese není jediná část života, kdy zůstanete sami.

Spiritualita a probouzení vás také hodně osamotí. Což už lidi možná ani nenapadne, proč tomu tak je. Skutečně se to děje a je to proto, že jednak se měníte tak zásadně, že už si přestáváte rozumět s lidmi, se kterými jste si rozuměli celý život. Jste najednou vibračně úplně jinde a oni vyvibrují z vašeho života buď úplně a nebo tak, že už si toho nemáte tolik co říci.

Další věc je, že najednou cítíte energii jiných lidí. To se týká předně nás empatů. Jdete někam, kde je hodně lidí a najednou vás přepadne třeba až úzkost a vy musíte odejít. A to není proto, že trpíte depresí, ale protože prostě cítíte energii těch lidí, která je často dost negativní a prostě jinde než ta vaše. Já mám toto dodnes. I když jsem to do jisté míry měla vždycky. Přeplněná místa mi ne vždy dělala dobře. Dnes je ale nezvládám vůbec. A hlavně nechci.

V patnácti letech jsme byli se školou v Terezíně a když nás během prohlídky nahnali do plynové komory, udělalo se mi zle, psychicky i fyzicky a musela jsem ihned odejít. Nemohla jsem to rozdýchat. Tehdy jsem to nechápala, tu příšernou bolest na prsou a v krku. Ale dnes vím, že jsem prostě velmi citlivá a cítila jsem energii, která tam stále byla.

A to samé se děje, když jste někde, kde je příliš mnoho lidí a nebo v uzavřených místnostech, kde se třeba něco stalo. Cítíte se špatně, najednou je vám úzko, můžete cítit stažený žaludek nebo krk, jako byste nemohli dýchat. To vše se děje, protože cítíte energii, která není vaše. Jakmile místo opustíte a odpočinete si, udělá se vám dobře. To je znamení toho, že nejde o vaše úzkosti, ale pouze o skutečnost, že jste nasáli energii někoho jiného.

Ze začátku jsem toto cítila vždy po individuálním koučinku, pokud jsem svoji energii nechránila. Najednou jsem třeba položila sluchátko a začala brečet a netušila, co se děje. Až po chvíli mi to došlo. Moje osvědčená medicína je sprcha.

Stačí, když se postavíte do sprchy a dovolíte proudu vody, aby vás očistil. Pomůže když vyšlete záměr, aby vše negativní, co vám neslouží a ubírá vaši energii, aby se to s tou vodou spláchlo. Ucítíte ten rozdíl, ze sprchy vylezete jako nový člověk. Je to úžasné.

Takže pokud se najednou z ničeho nic začnete cítit psychicky špatně a uvědomíte si, že jste někde mezi lidmi nebo v uzavřené místnosti plné lidí, je dost pravděpodobné, že jste prostě velmi citliví.

Proč je spirituální cesta tak osamocená je tedy již asi jasnější. Jednak proto, že jenom je-li člověk sám, může se podívat do hloubky svého nitra a je doslova donucen začít se měnit. Má to tedy své opodstatnění. Také je citlivý na energie a tedy mu spousta lidí nesedí.

Znáte určitě situaci, kdy se vám někdo lepí na záda a skoro vám dýchá za krk. Stalo se mi to nedávno a vyjela jsem na pána za mnou tak vztekle, až skoro uskočil. Když někdo omezí můj prostor, tak se prostě neznám. Udělá se mi naprosto špatně, zatmí se mi před očima a já jen šlehám blesky.

Každý máme svůj prostor jinak velký a asi jste si všimli, že vždy záleží na tom, kdo do něj vstoupí. Jsou lidé, kteří vstoupí třeba jen o krůček dál, než je vám příjemné a už se vám udělá zle. A pak jsou jiní, které si pustíte těsně k sobě a je to v pohodě. A teď samozřejmě nemluvím o opačném pohlaví, které je vám sympatické, ale tak celkově. Je to o tom, že vám někdo vibračně sedí a jiného nemůžete vydýchat. Je úplně fuk, jak ten druhý vypadá. Tohle je přesně znamení skutečnosti, že každý člověk dokáže vycítit energii druhých lidí. I když o energii nikdy neslyšel a ani ho to nezajímá.

Mějte se krásně.

Happy manifesting 🙂