Moje poprvé …

A je to tady. Skočila jsem do toho rovnýma nohama. Všechno je jednou poprvé a já těch svých poprvé zažila již mnoho a mnoho.

Letos jsem se rozhodla jedno takové poprvé uskutečnit.

Život je výzva a vše, co je pro nás poprvé se zdá jako naprosto nemyslitelné, neskutečné, jako sen, který je tam někde v dálce a který je tak velký, že jej nemůžeme nikdy uskutečnit.

A přeci jenom, když se rozhodneme, že toto poprvé chceme zažít a uskutečnit a uděláme ten první krok, celý Vesmír se spojí, aby nám vytvořil cestu a my mohli toto poprvé zdárně absolvovat.

Nic není stejné jako naše poprvé. A proto je důležité si jej užívat plnými doušky.

Každý z nás má mnoho přání a snů, které chceme v životě uskutečnit nebo získat. Často ale zapomínáme na samotnou cestu. Dřeme se a lopotíme, už už abychom byli v cíli a přitom na tu cestu, která je pro nás tvořivé bytosti mnohem důležitější, často zapomínáme.

Někdy se tak honíme za svými sny a cíli, že ta cesta je doslova dřina. Pak jednoho dne přijde kýžený cíl a my jsme tak unavení, že si jej zapomene užít.

Než vám povím o svém poprvé, které prožívám právě teď a na kterém jsem začala pracovat již před pár měsíci, chci vám připomenout něco velmi důležitého.

Když si nebudete užívat tu cestu k vašemu snu, pak si ani pořádně neužijete dosažení svého snu. Ten samotný cíl vás sám o sobě nenaplní.

Mnoho lidí to stále ještě nepochopilo, a tak se plahočí a stresují, jen aby už měli ten svůj vysněný cíl. Jenže ta cesta je pak spíš trnitá než hladká a příjemná. A ten sen, který by měl být tou třešničkou k vychutnání, se stane jen dalším soustem, které zhltneme, aniž bychom si ho nějak zvlášť vychutnali.

Protože když se cpete dortem jen abyste ho rychle snědli a aby co nejrychleji došlo na tu třešničku na závěr, pak jste po tolika jídle unavení a strhaní a třešeň už ani nechutná tak, jak si člověk představoval.

A s našimi sny a cíli je to to samé. Když se ženeme, abychom jich rychle dosáhli a mohli si jich užívat, často nás ta cesta tak vysaje, že už si konečný cíl neužijeme a často si ho ani tolik nevážíme.

A teď si představte, že na to jdete úplně jinak. Nikam nespěcháte a dort si vychutnáváte pomalu, každé sousto je tak lehké a vláčné, doslova se rozplývá na jazyku. Čas od času si připomenete tu nádhernou třešínku na závěr a vaše duše se usmívá, užívá si teď skvělý dort a na jeho konci bude ta sladká odměna. Ve chvíli, kdy se k třešínce dostanete, jste dostatečně natěšení, ale protože jste si užívali tu cestu k ní a dali si dostatek času, ta třešeň chutná jako nejlepší třešeň na světě.

S našimi sny je to stejné. Když budete koukat jenom na to, kde je ten konečný cíl, budete se na něj upínat a začnete zcela přehlížet tu cestu, která k němu vede, jen aby už byla za vámi, pak si svůj sen v konečné fázi vlastně ani neužijete.

Pamatuji si před lety, když jsem žila již rok v Londýně, moc jsem si přála laptop (notebook jak říkáme v Čechách, což do dnes moc nechápu :-), protože v angličtině je notebook poznámkový blok). Nikdy předtím jsem neměla svůj vlastní počítač, bylo mi 24 let a já jsem si ho moc přála. Pracovala jsem a šetřila a sem tam si na svůj notebook vzpomněla. Nestresovala jsem se, kdy jej budu mít, ale užívala jsem si single život mladé dívky ve velkoměstě plném nejrůznějších národností, spousty příležitostí k zábavě i poznávání a samozřejmě levného nakupování.

Pak jsem jednoho dne zjistila, že mám našetřeno a mohu si koupit svůj první laptop. Wow, to si nedovedete představit, jakou radost jsem měla, jak šťastná jsem se cítila. Můj první počítač. To byla prostě nádhera, tento pocit radosti mi vydržel celou dobu, co jsem počítač měla, tedy 2 roky. Je pravda, že po pár měsících už jsem ho konečně považovala za normální součást mého života a už jsem se tolik neculila jako dřív, ale přesto jsem si užívala vědomí, že je to můj první počítač. Kdybych na něj pomyslela a on na mne spadl z nebe a někdo mi ho třeba koupil, pochybuju, že by se mi tak moc líbil a tolik bych si jej užívala.

No a teď k tomu mému současnému POPRVÉ … 🙂

V loňském roce jsem se rozhodla napsat svoji první tištěnou knihu. Dala jsem si tento cíl na letošní rok a nechala vše plavat. Jako je mým zvykem, udělala jsem si pár vizualizací a přesunula jsem se do budoucnosti, spojila se se svým budoucím já, které již knihu napsalo a poslala energii z budoucnosti zpět do přítomnosti, tak jak to učím své Bohyně.

No a pak jsem se věnovala svému životu a svým dalším snům a cílům. Z kraje tohoto roku, někdy na jaře na mne v emailové schránce mrknul email od Stáni o tom, jak napsat vlastní knihu. No a já věděla, že je to znamení a že nastal čas dát se do práce. A tak začala moje příprava, koupě eBooku Jak napsat knihu. Jelikož jsem před třemi lety koupila od Stáni eBook Jak napsat eBook, věděla jsem do čeho jdu a věděla jsem, že její práce je vždy kvalitní. Nebylo o čem přemýšlet, eBook jsem koupila IHNED. Kdy jindy se totiž rozhodovat, než-li teď, když cítíte svoji intuici, jak burácí: „JDI DO TOHO. JE ČAS.“

Začala jsem studovat eBook a jelikož první myšlenka napsat knihu se zrodila cca před rokem od koupě eBooku, v mezidobí mohlo mé podvědomí připravovat plán, jak bude kniha rozložena, o čem asi tak bude a pro koho. I když jsem na tento cíl nemyslela pravidelně, čas od času jsem si jej připomněla a opět se spojila se svou budoucností, kde je již kniha vydaná. No a když je vydaná, tak přeci musí být i napsaná :-). To dá rozum!

V mé hlavě se mezitím vše zformovala a já měla celkem solidní strukturu, jak bude kniha rozložena.

Začala jsem psát až někdy v červnu, do té doby bylo tolik práce, že jsem opravdu nebyla schopná pracovat na ní pravidelně.

Jelikož jsem zvyklá dávat si deadline (tedy konečný den, kdy má být něco hotovo), asi díky příliš mnoha letům v zahraničních firmách, kde slovo deadline stresuje denně každého zaměstnance, i pro napsání knihy jsem stanovila konečný termín.

I když pracuji sama na sebe, dávám si deadlines, protože i podnikatel musí mít nějakou kázeň a disciplínu. A řekla bych, že právě podnikatel musí mít hodně dobrou disciplínu, protože ho vlastně nikdo nenutí, aby ráno vstal z postele.

V červnu jsem sice pracovat na knize začala a psala jsem i v červenci, ale nepsala jsem pravidelně a navíc jsem tvořila po částech. A tak jsem se do toho tento měsíc (srpen) pustila s vervou. Většinu textu jsem vytvořila v předchozích dvou měsících, a tak srpen znamenal odložit vše stranou a zaměřit se pouze na psaní, tedy spíš dopisování, přesouvání textu a nejrůznější úpravy mých myšlenek.

A jak již bylo řečeno, toto své poprvé, první napsání tištěné knihy, si užívám. Je to něco, co jsem ani netušila, že někdy udělám. Jsem sice zvyklá psát eBooky a články, ale zjistila jsem, že napsání knihy je zase o stupeň výš. Je to hodně práce, hodně hodně práce. Ale když si člověk tu cestu užívá, tak je to úžasný. 🙂  A já má ráda zábavu a hru a tak se snažím, aby cokoli dělám, byla zábava a ne práce a stres. I práce totiž může být zábava. Nejde o to, co děláte, ale jak k tomu přistupujete.

Nezáleží na okolnostech, ale na vašem stavu bytí. 

Nic jiného v podstatě nehraje roli. To, co máte uvnitř, jak se cítíte ve svém nitru, to určuje směr vašeho života.

Psaní byla zábava, ale také jsem si hodně pobrečela. Kniha je věnovaná ženám a otevírám v ní svůj příběh o něco hlouběji. Dá se říci, že je tato kniha pohledem ženy, která zažila svůj pád a která dnes vidí věci jinak. Knihu jsem věnovala ženám, protože věřím tomu, že ženy jsou velmi silné bytosti, které když zažehnou své nádherné světlo uvnitř, mohou ovlivnit spoustu životů a to tento svět prostě potřebuje.

Stejně tak jako říkám, že i kdyby to, co dělám, změnilo k lepšímu život jen jednomu jedinému člověku, tak bude moje poslání splněno, tak si i myslím a věřím, že i kdyby se vaše světlo dotklo jen jednoho člověka na tomto světě a prozářilo jeho život, pak se náš svět stane lepším místem.

Bližší detaily o čem kniha je a jak jde proces psaní a úprav a kde na cestě jsem, vám napíši v některém z dalších článků.

Možná jsem mohla napsat jenom email, ale jednak je pro mne tento cíl velkým krokem do neznáma :-), ale to se brzy změní, a také jsem se díky psaní článků naučila psát hodně a to i když píši emaily přátelům, takže prostě jak se říká profese člověka „ničí a deformuje“, tak i já jsem malinko zdeformovaná a prostě neumím psát krátké texty :-). Navíc každé poprvé považuji za velmi důležité a chtěla jsem s vámi sdílet svůj pohled na cestu k jakémukoli cíli.

Upřímně i když je ten krok do neznáma malinko děsivý, zároveň cítím nesmírné vzrušení a nemůžu se dočkat, až bude kniha dokončená a já vám budu moci nabídnout více informací a nebo nejlépe, až bude kniha připravena a já vám s nadšením napíšu: „JE TO TADY!“ 🙂

Víte, když pochopíte, že každý pád s sebou nese nové výšky, pak se váš život začne měnit jako ten můj. A nejenom o tom je moje první kniha. Je o mně, o ženě, kterých po tomto světě chodí milióny. O ženě, která zažila svůj pád, málem ji zdrtil, ale ona se vymanila a díky tomuto pádu mohla využít zákona polarity a pochopit, co od života chce, kým je a kam směřuje. Dokázala využít zákona přitažlivosti ve svůj prospěch a skamarádila se se svojí myslí tak, aby ji podporovala a ne ničila život.

A já si přeju to samé pro každou ženu, ať už je na své cestě kdekoli. Jsme v tom společně. Ať jsi kde jsi, jsem tu s Tebou!!! A to je mé hlavní sdělení, nejenom sdělení mé knihy, ale mé osobní sdělení.

Jsem tu s Tebou díky své práci, svému blogu, svým článkům. A i když možná s Tebou nebudu mít příležitost pracovat osobně, tak tu s Tebou přesto budu. Budu pro Tebe psát a posílat Ti lásku, kterou možná teď sama pro sebe nemáš.

A nejsem tu pro Tebe jenom já, jsou tu i ostatní ženy jako Ty a hlavně je tu celý Vesmír, který stojí při Tobě.

Mám vás ráda 🙂

Eva