Kdy to všechno začalo

Eva 2 roky

V mé nové knize Alfa bohyně si přečtete můj příběh. Dozvíte se, čím jsem si prošla a povím vám i jak jsem se z toho dostala ven. To považuji za velmi důležité. Protože v dnešní době je spousta metod, které vám zcela změní život. A tak proč trpět, když si můžete svůj život zlepšit.

Většina mých problémů vznikla v dětství. Stejně tak se děje u většiny lidí, kteří ke mně přijdou na koučink. Dnes a denně se během svých kurzů a především během individuálního koučinku setkávám s ženami i muži, s kterými řeším jejich současné problémy, ať už ve vztazích nebo problémy s penězi, atd. A poslední dobou už mě nepřestává překvapovat skutečnost, že většina těchto problémů započala již v jejich dětství.

Moje zkušenost s klienty je taková, že 99% všech problémů má kořeny v našem dětství. Často o tom lidé ani nevědí a nepřipouští si to. A to vůbec nemusí znamenat, že jejich dětství bylo špatné.

Jenže děti vnímají svět kolem sebe zcela jinak než dospělí lidé. To, co vy považujete za špatnou náladu, protože vás šéf v práci naštval a vy víte, že to zase přejde, vaše děti vnímají jako nedostatek lásky, mají pocit, že tím důvodem vaší špatné nálady jsou ony. Možná udělaly něco špatně, a proto je teď maminka nemá ráda. Navíc děti velmi silně vnímají energii svých rodičů. To, jak se cítíte a jak myslíte vy, velmi silně ovlivňuje vaše děti. Ony totiž mnohem víc než dospělí lidé vycítí a také přijímají energii ze svého okolí. Neumí se této energii bránit. Mnoho nemocí a problémů dětí pochází od jejich vlastních rodičů a jejich negativní energie (strachy, pochyby, kritika, nenávist, pomlouvačnost), kterou děti cítí a doslova nasávají.

Stejně tak jako u mých klientů, i řada mých problémů začala již v mém dětství.

Kniha Alfa bohyně by neměla 208 stran, ale tak 450, kdybych se měla rozepisovat i o svém dětství. Mé dětství bylo nádherné. Tak na něj vzpomínám nyní. A protože v knize nezbylo místo, tak vám teď o svém dětství povím víc. Zbytek mého příběhu se pak dozvíte právě v mé knize.

Narodila jsem se na jaře roku 1981 jako čtvrté dítě. Maminka i tatínek již měli tři celkem větší děti a tak měli velké pomocníky. Dodneška musím poslouchat historky o tom, jak mi sourozenci myli zadní část těla pod studenou vodou z kohoutku. Holomci! 🙂

Mezi mnou a mými sourozenci je dost velký věkový rozdíl, z toho důvodu jsem hlavně v dětství měla pocit, že nemám jen jedny rodiče ale hned dvoje. Protože bratrovi bylo tehdy 14 a sestře 13 let, oba dva brzy odešli na internát. A tak jsme doma zůstaly jenom já a moje druhá sestra Jana, které bylo 8 let, když jsem se narodila. Myslím si, že to pro ni byl dost velký šok, z nejmladšího dítěte se stalo druhé nejmladší dítě a já mám pocit, že to sestra nesla docela špatně. Především během svého dospívání mi hodně záviděla. Řekla bych, že se v ní usadil pocit, že jsem přebrala její místo. Tehdy jsem to nechápala, dnes to chápu velmi dobře. Vidím totiž věci z pohledu dospělé ženy, která pomáhá lidem pochopit a zharmonizovat jejich rodinné a jiné mezilidské vztahy. Navíc jsem i já později zažila něco podobného, možná dokonce horšího.

Já a moji sourozenci

Já a brácha – přísaha

Když mi totiž bylo 6 let, narodil se můj první synovec. Ano, už v šesti letech jsem byla tetou. Má sestra porodila syna a já velmi silně pocítila, co to je být odsunuta na druhou kolej. Víte, když jste něčí dcera, tak se k vám ten člověk chová úplně jinak, než když jste vnuk nebo vnučka. Celé dětství jsem tedy bojovala s tím, že já nic nesmím, ale můj synovec může naprosto všechno. Já nosila domů samé jedničky, ale byla to moje povinnost. Když pak synovec za pár let nosil domů čtyřky, tak ho babička (tedy moje maminka) povzbuzovala a za každou jedničku mu tehdy dávala 100Kč. Dovedete si představit, jak jsem se asi cítila, když já za samé jedničky dostávala maximálně polárkový dort. 🙂 Dnes se tomu musím smát, ale v dětství mi do smíchu nebylo. A bohužel mě tyto zkušenosti poznamenaly i v dospělosti. Nikdy jsem se neměla ráda a měla jsem pocit, že nejsem dostatečně dobrá.

Možná to znáte sami. Každý z nás totiž prošel něčím, co ho „poznamenalo“.

Na své dětství ale vzpomínám s láskou. Vyrůstala jsem na vesnici a tak jsem si hrála na poli a s kamarády ničila místnímu JZD pole s obilím a kukuřicí. Dělávali jsme si totiž v obilí bunkry a tak jsme pole slušně ničili. Když totiž děláte cestičky, tak vlastně obilí krásně ušlapete, takže leží tak u země, že jej zemědělci jen stěží mohou sklízet. 🙂 Nikdy také nezapomenu na pátky, kdy k nám jezdíval strejda Zdeněk se svým autem. To jsme my neměli, a tak jsem na strejdu čekala u sloupu, tedy na konci naší ulice u sloupu s elektrickým vedením a jakmile jsem slyšela zvuk staré škodovky (tehdy to bylo super nové fáro), tak jsem vyhlížela, jestli je to strejda. V těch letech tolik lidí auto nemělo a navíc byla naše ulice slepá, na jejím konci bylo pole. Takže zase tolik aut tím směrem nejezdilo. No a když strejda dorazil, tak jsem běžela tou ulicí dolů za jeho autem a u vrátek se na něj sápala. Věděla jsem totiž, že má pro mne jako vždy čokoládu. 🙂 Často to byla oříšková Barila. Mňam. Čokoládová mánie mi zůstala dodneška.

Vše se dá změnit, když člověk chce. Na věku ani minulosti nezáleží!

Pracuji s lidmi, kteří jsou často o deset i patnáct let starší než já. Mně osobně to problém nedělá. Vyrůstala jsem mezi dospělými, a tak i mí kamarádi jsou lidé o deset i patnáct let starší. Prostě si s nimi víc rozumím. Možná byste si mysleli, že když je někomu pětačtyřicet má vše vyřešeno a je spokojený sám se sebou. Bohužel to tak vůbec není.

Nebo naopak vás možná napadá, že v tomto věku už je na všechno pozdě. „Mám zkažený život a už jsem stará/ý.“, říkáte si. I v tomto případě si troufám říci, že se mýlíte. A toto musím podtrhnout a zvýraznit. Na věku opravdu nezáleží. Čas začít na sobě pracovat a začít úplně odznova může přijít kdykoli. Záleží jen na vás a na vašem rozhodnutí.
Nikdy není pozdě začít žít život, ve kterém jste sami se sebou spokojení a ve kterém se cítíte šťastní.

Ať už pracuji s lidmi staršími nebo mladšími než jsem já, většinou když se dotkneme dětství, začnou na povrch vyplouvat skutečnosti, které souvisí s tím, jak tito lidé žijí dnes, jaké mají problémy v současnosti.

V dětství totiž přebíráme názory a přesvědčení svých rodičů a věci vnímáme zcela odlišně než dospělí. Dá se říci, že děti nasávají vše ze svého okolí jako houba. Přejímají chování svých rodičů a to si pak s sebou berou do dospělosti.

Nerada generalizuju, ale opravdu mám pocit, že velká většina našich problémů souvisí s dětstvím. Není to ale chyba našich rodičů.  Je to dáno jednak tím, že i oni byli vychováváni podobným způsobem jako pak později vychovávali oni nás. Ani je nikdo neobjal a nepohladil, neřekl jim: „Mám tě rád/a.“

Ale také je to dáno tím,  že jim nikdo neřekl o existenci a síle našeho podvědomí. Nikdo je nenaučil, jak správně vychovávat dítě. I když se nám to tak možná někdy nezdá, naši rodiče dělali vše, jak nejlépe dovedli. Měli pocit, že nám dávají to nejlepší pro život. Chtěli jen, abychom v tomto nepřátelském Vesmíru přežili. Ano, nepřátelském. Naši rodiče nevěděli, že tento Vesmír miluje každého z nás a že je tento Vesmír plný hojnosti. Byli vychováváni v pravém opaku, a tak se nás snažili vychovat tak, abychom byli připraveni na nejhorší a zároveň, abychom byli poslušní a moc si o sobě nemysleli. Sebechvála přeci smrdí. Jen nám předávali to, čemu věřili, že je pro nás to nejlepší. A co jim předali jejich rodiče a prarodiče.

Navíc můj názor je ten, že i kdyby se rodiče přetrhli a snažili se sebevíc, nemohou zabránit tomu, jak dítě danou situaci vnímá. Každý z nás je úplně jiný a jinak citlivý. Nedávno jsem se o tom bavila s mým tatínkem a říkala jsem mu, že žádný rodič nedokáže zabránit tomu, aby si jeho dítě z dětství neodneslo nějaká negativní přesvědčení nebo šrámy.

Můj tatínek není bez chyby, ale má dobré srdce a snažil se nám dát to nejlepší, stejně tak i moje maminka. Jako dospělá uvědomělá žena vím, že v naší výchově udělali moji rodiče hodně hodně chyb. Jenže také vím, že nás vždy všechny čtyři, a dnes i všech svých pět vnoučat, opravdu milovali. Tak jak dovedli a tak jak dovedou. Dnes už vím, že jim nikdo neříkal, jak jsou skvělí, nikdo je neobejmul a neřekl „mám tě rád“, a tak možná právě proto to ani oni nemohli předat nám. Lásku nám vždy projevovali jinak. Třeba maminka ráda říká: „Ty vůbec nic nejíš, jsi hubená jako lunt.“ A tím se vlastně snaží říct „mám tě ráda, záleží mi na tobě“.

Můj táta zase rád všem pomáhá a někdy s vervou a to takovou, že by z něho člověk zešílel. „Tati, mám Tě ráda.“ 🙂

Prostě neposlouchá, co mu říkáte, jen se snaží najít řešení vašeho problému. 🙂 Chlapi!!! 🙂 Když jim řeknete, že máte problém, tak nechápou, že ho třeba ani nechcete pomoct vyřešit, ale že si jen jako žena chcete vylít srdce a trochu si postěžovat. Pánové tomuhle nerozumí a hned mají pocit, že vám musí pomoci a začnou hledat řešení a dokud ho nenajdou, jsou nesví. Proto mám pro vás dámy radu: vylévejte si srdce kamarádce! 🙂 A nebo muži jasně předem řekněte, že nehledáte řešení, ale chcete jen uvolnit to břemeno, ten problém a jenom si popovídat, to je vše.

Pomozte svým blízkým změnit se!

Dnes už je to s mým tátou zcela jiné, dokáže mě spíš poslouchat než dřív. Dokáže mě i víc respektovat a já si toho vážím. Lidé se mohou změnit v každém věku. Lidé se mění nejenom, když oni sami chtějí, ale i ve chvíli, kdy vy jim v té změně pomůžete. Vy je totiž můžete vidět v jiném světle a to jim pomáhá se měnit a přesouvat do reality, kde jsou těmi milujícími a podporujícími rodiči nebo partnery. I vy máte vliv na to, jací jsou lidé kolem vás. Já si dovolím tvrdit, že máte zásadní vliv na to, jak se k vám druzí chovají a jací jsou.

Vše totiž začíná u vás. Je mi líto, jestli se vám to nelíbí, ale je to tak. Nedávno jsem dostala dotaz, zda může matka pomoci synovi, aby se choval jinak, lépe. Samozřejmě, že může. To jak vidíte toho druhého, to do něj projektujete. Jiné české slovo neznám, které by to lépe vyjádřilo. Takže když druhého vidíte v pozitivním světle jako milujícího člověka, pak mu pomáháte, aby se jím stal. Stejně tak, když o druhém smýšlíte tak, že je to neschopný líný člověk, pak ho vlastně posouváte do té reality, ve které je neschopným a líným člověkem. K rozchodu dvou lidí dochází často právě proto, že žena (samozřejmě to může být i muž) změní svůj pohled na svého partnera (nebo muž na partnerku) a začne vidět jeho chyby. Čím víc tyto chyby žena vidí, tím víc se na ně zaměřuje a vidí svého muže v negativním světle a muž jen reflektuje její smýšlení o něm. Následně se z milujícího a oddaného muže stane nevěrník a muž, který ženu opustí. Jenže stejně tak, jak můžeme ovlivňovat lidi negativně, tak je můžeme ovlivnit pozitivně. O tom ostatně píši ve svém eBooku Jak svého (svoji) ex přitáhnout do 30ti dnů!.

A jestli se stále bráníte tomu, že druhé ovlivňujete a máte pocit, že druzí mají přeci svobodnou vůli, tak vám musím říct, že ať se vám to líbí nebo ne, druhé ovlivňujete každý den. Je to právě to, jak o nich smýšlíte, jak je vidíte a na co se u nich zaměřujete (negativa, pozitiva), co je ovlivňuje.

Nemůžete se vyhnout tomu, abyste druhé neovlivňovali. Proto se raději zamyslete nad tím, jak druhé ovlivňujete a jak je ovlivňovat pozitivně, tedy v nich probouzet jejich pravé já. To krásné světlo, kterým jsou. Toho milujícího oddaného muže, kterým váš muž je. Je to totiž jeho podstata. Tím, že o druhém smýšlíte pozitivně a vidíte ho v tom nejlepším světle, tím ho ovlivňujete pozitivně a pomáháte mu růst.

Když o druhém smýšlíte negativně a tedy ho negativně ovlivňujete, tím nejenom že jemu neumožňujete být tím, kým je (milujícím člověkem), ale navíc tím ubližujete sami sobě. Protože se k vám vrátí stejná neláska, nepochopení a nevraživost, jakou vysíláte k tomu druhému komukoli. Zákon karmy v akci. Karma není nic jiného než „to co vysíláte, se k vám vrátí zpět“. Více o tom píši ve své knize Alfa bohyně.

A pokud jste si mou knihu objednali, pak se připravte na mé anglickočeské paskvily. 🙂 Už se za to ani neomlouvám, protože to vyjadřuje moji podstatu. Musela jsem o tom přesvědčit i svoji korektorku. A jako správná bohyně si stojím za tím, kým jsem. Angličtinu miluju, jsem jí prolezlá skrz na skrz a líbí se mi to tak. V angličtině denně myslím, píšu, čtu, medituju, koučuju, mluvím a prostě i v ní cítím. A někdy je pro mne těžké přeložit anglický výraz do správného českého výrazu tak, abych měla pocit, že vyjadřuju to, co chci. 🙂

Už ale hledám asistentku a ta mi třeba s některými výrazy v češtině a hlavně mými překlepy, které některé lidi tolik rozčilují, pomůže. 🙂 Víte, někdy vám chci tak moc předat, co se mi honí v hlavě, že prostě píšu a píšu a píšu, abyste mohli číst. A pak neřeším, že jsem se někde přepsala nebo překlepla a nebo napsala slovo, které není až tak české :-).

Nechci se vymlouvat a nebo omlouvat, ale jak tolerujete a respektujete ostatní, to se k vám vrací zpět, i druzí tolerují vaše nedokonalosti a respektují vás.

Jak tedy pracovat s bolestmi v dětství?

Asi vás zklamu. Bohužel pro vás nemám jednoduchou odpověď. Byla bych ráda, kdyby taková jednoduchá odpověď existovala. Nebyl by člověk, který by pociťoval nějaký problém nebo nedokonalost. Jenže takhle jednoduché to není. Někdy mě lidé překvapují svými emaily a dotazy typu: „Nemám peníze, můžete mi pomoci si je přitáhnout?“ Musím se tomu někdy až smát, protože nejsem kouzelník, ale koučka. Mohu vás vést a pomoci vám změnit svůj vnitřní svět rychleji, než když se o to snažíte sami. Nicméně ta práce je na vás, ne na mně. Vy a jenom vy jste zodpovědní za svůj život. To jak rychle se vše změní je jen na vás a ne na mně nebo na komkoli jiném. Vše co učím a předávám lidem je součástí určitého procesu. Nikdy se žádný váš problém nezmění přes noc, mávnutím kouzelné hůlky. Navíc váš příjem poroste tak, jak porostete vy sami.

Proto považuji investici do vzdělávání a to nejenom toho vnějšího (maturity, inženýrské tituly), ale především do toho vnitřního, tedy vnitřní práce a změna vašeho podvědomí, za naprosto nezbytné. Když totiž přepíšete své podvědomí a nastavíte jej na úspěch, pak i kdyby vám někdo peníze vzal, vy si vyděláte a přitáhnete další. Protože budete mít uvnitř nastavený termostat na určitou částku a na úspěch.

Víte, jak pomůžete druhým nejvíc? Když je naučíte, jak změnit své podvědomí tak, aby se stali doslova magnetem pro život, po kterém touží.

Když dáte druhému peníze, tak mu dáte jen velmi málo v porovnání s tím, co získá, když ho naučíte, jak si peníze vytvářet. Když mu dáte vzdělání jakéhokoli druhu, které ho posune dál a které mu pomůže růst jako člověk, pak mu dáte něco, co se nedá vyčíslit penězi.

A stejně tak když dáte druhému důvod k tomu, aby byl šťastný, tak mu nepomůžete, ne nadlouhou. Tedy když mu dáváte vnější věci. Ale když ho naučíte, jak přepsat své vnitřní nastavení tak, aby se cítil šťastný bez ohledu na vnější okolnosti, pak mu dáte něco tak cenného, že na vás už nikdy nezapomene. Dáte mu dar, po kterém touží každý člověk na tomto světě. Vnitřní štěstí a pocit naplnění totiž hledá každý z nás. Mnoho lidí ale hledá venku. Jenže tam se toto štěstí nenachází, tam se jen odráží to, co máme nastaveno uvnitř sebe samých.

Investujte sami do sebe (čas i peníze), jen tak můžete posílit svoji vnitřní hodnotu. Lidé, co chtějí vše zadarmo a nejlépe včera si nejenom neváží druhých, kteří se jim snaží něco předat, ale hlavně si neváží sami sebe, protože nejsou ochotni investovat energii (a peníze i čas jsou energií) do svého osobního růstu.

Pokud tedy pracujete s lidmi tak jako já, vyvarujte se přespřílišnému dávání. Vím, že je to těžké. I já jsem člověk, který by se někdy rozdal, ale musela jsem se naučit vážit si sama sebe a své práce natolik, abych nedávala těm, co jen berou. Přespřílišné dávání vám vysaje energii. Druzí vaši práci (nebo cokoli jiného, kde dáváte druhým) tolik neocení a hlavně i vy sami sebe shazujete a oslabujete. Je dobré druhým pomáhat tak, aby skutečně rostli. Ale když jenom dáváte a oni jen berou, tak nepomáháte ani sobě, ale už vůbec ne jim.

Rány z dětství tedy zahojíte svojí vnitřní prací. Někomu ta práce trvá kratší dobu a někomu to trvá déle. Každý z nás jsme jiný a není tedy možné říci, jak dlouho to bude trvat vám. Ale když začnete ještě dnes, můžu vám slíbit, že se váš život brzy změní k nepoznání.