Kdo rozhoduje o vašem životě? Jste to opravdu vy?

beliefMyslíte si, že máte kontrolu nad svým životem?

Také jsem si dlouhou dobu myslela, že jsem to já, kdo vždy a za každé okolnosti rozhoduje o svém vlastním životě.

Vždy jsem si tak nějak dělala, co jsem chtěla, jako čtvrtá ze 4 dětí jsem měla tu výhodu, že rodiče měli spoustu jiných starostí, už byli ostřílenými rodiči, a tak na mě neměli již tolik síly a energie jako na ty starší.

Vždy jsem poslouchala věty typu: „Proč se mě ptáš, co si myslím, stejně si pak uděláš co chceš.“

A tak jsem byla vždy v očích jiných viděna jako sebevědomá holka, která ví, co chce, je cílevědomá a jde si za svými sny.

No ano, ale…

Co jsem nevěděla ani já, ani nikdo v mém okolí bylo, že i když to vypadá, že vím, co chci a jdu si vždy za tím, nejsem to já, kdo se rozhoduje.

Překvapuje vás to?

Je to tak, až po letech jsem zjistila, že o své budoucnosti a o tom, jaký život budu žít, vlastně vůbec nerozhoduju.

Možná se ptáte, jak je to možné a kdo tedy o mém životě rozhodoval, když jsem to nebyla já?

Můj život řídili moji rodiče, mí kamarádi, společnost, ve které jsem se narodila a vyrůstala, můj život celých těch 30 let mého života řídilo komunistické smýšlení, kdy nikdo nic nemá, všichni všechno rozkradli a kdo si nenakradl, ten nic nemá a mít nebude.

A nejlepší je všechno to, co je zadarmo.

Moje přiznání

I přesto, že mi tehdy bylo třicet let a měla jsem pocit, že se svobodně rozhoduji.

Opak byl pravdou. Všechna má rozhodnutí totiž řídila má hluboko uložená přesvědčení, která jsem za celý svůj život přijala za svá.

Přesvědčení svých rodičů, že život je těžký, bez práce nejsou koláče, člověk musí tvrdě makat, aby jednou mohl odejít do důchodu a mít aspoň chvíli klidu, přesvědčení, že nemáme peníze a oprava tvého piána je v pořadí, protože nejdřív musíme zaplatit to a ono, a pa se vyklubalo ještě tohle, takže prostě musíš počkat, nedá se nic dělat.

No a já pak i v dospělosti těžila z těchto přesvědčení. Musím počkat, až na mne přijde řada, až se stane to nebo ono, pak se budu mít dobře, pak budu mít peníze a pak se vdám…..pak, pak, pak.

Ale kdy pak?

Až budu stará a moje tělo nemocné? Nebo až půjdu do důchodu a budu mít na krku hypotéku a měsíční důchod 10 tisíc korun?

Tak o tom je tedy ten život?

To je ta výhra, která mě čeká?

Celý život se budu dřít, budu celé dny v práci, která mě sžírá zevnitř jako červotoč konzumuje zbytky toho trámu, pod kterým bude jednou ležet moje tělo?

Mému životu vládla ta krásná „pozitivní“ přesvědčení, že člověk by měl být někde v rohu, respektovat autority a moc nevystrkovat růžky, aby nebylo zle.

Přesvědčení, že nemůžeš mít všechno, já to taky nemám, bohatí bohatnou a chudí chudnou, no jo, zase si nakradl…. blablabla

Všechna tato přesvědčení, ve kterých jsem vyrůstala jako dítě, která jsem měla denně na talíři, stejně jako šunkofleky nebo francouzské brambory a v dospělosti pak velmi hodnotné informace o tom, že bych si měla konečně najít pořádné zaměstnání, ve kterém zůstanu nejlépe 20 let, protože to mé dvouleté fluktuanství prostě není dobré, ty prostě nikde nevydržíš.

Upřímně, celá ta dlouhá léta jsem sama nechápala, proč se mi prostě v žádném zaměstnání nakonec nelíbí, když to na mne přišlo a že to chodilo rok co rok, prostě jsem se sbalila a musela pryč, začala jsem vždy cítit stav, který se podobal nervovému zhroucení a já věděla, že je čas jít.

Možná to znáte, je to ten stav, kdy chcete pryč, protože víte, že když to neuděláte, tak se stane něco hrozného, to šílené nutkání, já už prostě nemůžu.

Nevěděla jsem proč.

Dnes už to vím!

To se má duše, mé pravé já, mé vyšší já bránilo a snažilo se mi ukázat moji cestu. Tu, kterou jsem měla jít.

Tu, pro kterou jsem se narodila.

Má přesvědčení ale řídila můj život skoro dokonale. Moje strachy a obavy, které vlastně ani nebyly tak mými strachy a obavami jako spíše strachy mých rodičů, obavy tohoto národa a této společnosti, strachy, které jsem přijala za své a vždy, když jsem se jim já (tedy má duše) chtěla postavit a jít směrem, kterým mě to táhlo, tak se opět tyto strachy objevily a nejlépe je ještě podpořili mí nejbližší se svou snůžkou strachů a já podlehla a opět se zařadila do toho stáda ovcí, které jde tam, kam jde většina a které je nespokojeno se vším co je kolem. Ale zároveň se bojí vystoupit z tohoto bezpečného stáda a jít svojí vlastní cestou. Která se zdá tmavá a cestou o samotě. Ale většina těch ovcí v tomto stádu neví, že když překonají ten svůj strach, který ani není jejich, a udělají ten první krok do té tmy, pak se najednou v dálce před nimi objeví světlo. To světlo začne s každým krokem zářit víc a víc a ta cesta se začne objevovat jasněji a zřetelněji.

Ale i mně trvalo, než jsem udělala ten první krok do té tmy a do té samoty.

Moje cesta nebyla tak snadná, jak se možná nyní zdá.

Povím vám přesně, jak to bylo. Proto zůstaňte se mnou a čtěte dál …

Nakonec jsem začala přijímat i to přesvědčení, že je se mnou asi něco špatně. Je mi 30 a vlastně ani pořádně nevím, co chci v životě dělat, říkala jsem si. Za rok dokončím dálkové studium na vysoké škole, které jsem posledních pět let při zaměstnání studovala, abych se jednou mohla stát paní manažerkou a trávit v zaměstnání ne 10, ale 14 a více hodin denně a chodit domů otrávená, unavená, vyčerpaná a nešťastná. Opravdu chci takový život, začala jsem se sama sebe často ptát?

Pracovala jsem tehdy ve firmě, kde zahraniční manažeři vydělávali statisícové měsíční platy, zároveň jsem ale viděla, jak jsou vyčerpaní, přepracovaní a jak dělají vše, co jim firma nařídí. Vlastně jsou to ovce nejvyššího kalibru.

Když jim firma zavelí, aby se přestěhovali do jiné země, poslušně si zabalí své saky paky a musí jet. Musí? Oni si myslí, že musí. Viděla jsem to koneckonců hodně z blízka, s jedním z nich jsem žila. A tak jsem věděla, jakou práci vykonává a že jeho výplata je opravdu zasloužená. Není to manažer, ale otrok, novodobý otrok, který udělá, co se po něm chce.

A já věděla, že nejsmutnější na tom je, že to ani tak nedělá pro peníze jako ze strachu a z obav. A dnes vím, že ty obavy a strachy ani nebyly jeho, ale byly to též strachy a obavy jeho rodičů a všech lidí v zemi, ve které vyrůstal.

„Najdi si dobré zaměstnání, mlč a pracuj a snaž se, aby tě povýšili a dostal si přidáno.“ Kolik z vás toto doma slyšelo?

Co se to s námi stalo? Proč žijeme tenhle život, když si ho ani nemůžeme užít?

Opravdu jsme tak svobodní, jak si myslíme?

Opravdu se rozhodujeme a jsme tak pány svého života a svého osudu nebo jsme svázaní konvencemi a přesvědčeními, která nás řídí jako nějaké panáčky?

Jak z toho ven?

Rozhodněte se pro změnu. Rozhodnutí musí přijít jako první.

Následně je ale zapotřebí jít hlouběji. Sama jsem musela zažít cestu dovnitř, do svého nitra, kde jsem pak vědomě díky Christy především, začala zpracovávat svá hluboko zakořeněná přesvědčení, která bránila mému štěstí. Která ode mne odháněla nejenom lásku, ale také peníze, zdraví a celkovou vnitřní spokojenost.

Žijeme ve Vesmíru plném hojnosti. Je to tak. Není to můj výmysl, je to prostě tak a nyní je to mé přesvědčení a toto přesvědčení mi otevřelo dveře. Dveře k novému životu v hojnosti peněz, lásky, zdraví, vnitřního naplnění. Hojnosti je tu pro všechny dost a může ji zažívat každý. Stačí vystrčit hlavu z písku, otevřít oči a otevřít se této hojnosti. Hojnost není pouze o tom mít hodně peněz, je o tom zažívat plnohodnotný život ve všech oblastech, které jsou pro vás podstatné.

A dnes, pět let poté, mám pocit, že jsem se znovu narodila a někdy se mi i zdá, že ten život, který jsem žila celých 30 let, byl jedním z mých minulých životů, tak dávno se to najednou zdá. Tak mlhavé a nepravděpodobné, to proto, že se změna povedla a nová přesvědčení zakořenila v mém systému natolik, že už ta stará vidím více méně jen u svých klientů.

Teď mohu s klidným svědomím říci, že jsem strůjcem svého osudu a hlavně že řídím svůj život, to já se svobodně rozhoduji o tom, jaký život budu žít a jak bude vypadat moje budoucnost. Nedělají to ani mí rodiče a jejich strachy a obavy v mém podvědomí, ale nedělají to ani strachy a obavy tohoto národa, ekonomiky. Protože energie se nedá zničit, ale dá se změnit a já jsem změnila energii, která v podobě přesvědčení ničila mé štěstí.

A kdo řídí váš život? Jste to doopravdy vy?

Eva Paclíková
Profesionální vztahová a transformační koučka. Miluje život a osobní růst. Za své poslání považuje pomáhat lidem měnit jejich sny v realitu a učit je, jak posilovat sami sebe zevnitř. Náš vnější svět je odrazem našeho vnitřního světa! Eva je autorkou tištěné knihy Alfa bohyně , eBooku Rozchod jako nová příležitost, online transformačního programu pro ženy Bohyně lásky a programu Harmonizace čaker. Je také mentorkou skupinových koučinků jako na příklad Přitáhněte si ideálního partnera a mnohých jiných. Více o Evě se dočtete ZDE.
Komentáře
  • Stáhněte si eBook zdarma 10 kroků k úspěchu

    eBook 10 kroků k úspěchu odhaluje, jaké kroky dělají úspěšní lidé. Máte tak možnost stát se jedním z nich. Být úspěšný a šťastný je snadnější, než jste si možná mysleli.

  • Nejnovější příspěvky