Jak vznikají náhody?

Když mě během minulého týdne napadla myšlenka, jak by bylo fajn, kdyby do Prahy přijela moje britská kamarádka, netušila jsem, že opět ve svém životě vytvářím „náhody“. Vídáme se vlastně jenom v Londýně, kdykoli do mé milované metropole zavítám. Což je posledních pár let relativně často. V Praze ale Kate ještě nebyla.

A tak jsem jeden den v minulém týdnu šla ulicemi pražských Vinohrad, kde bydlím a říkala si, jak by to bylo krásné, kdyby přijela teď v tom nádherném předvánočním čase. Víc jsem tomu ale nevěnovala pozornost. Vždyť budou Vánoce a každý je rád doma. Víc jsem o tom nepřemýšlela. O pár dní později jsme měly domluvený náš pravidelný „catch up call“, jak tomu já říkám. Tedy skype call, při kterém si povídáme o posledních novinkách, knihách, které čteme, jak jde život a jak pokračujeme v osobním rozvoji. Probíráme věci holčičí i koučinkové, probíráme věci mezi nebem a Zemí a vždy se při tom hodně nasmějeme. Často jsme obě ještě v pyžamu anebo v tom domácím obleku, ve kterém nás vídají jen ti nejbližší, nenamalované, rozespalé anebo příjemně odpočaté během klidného lazy víkendu.

Nečekala jsem žádnou hitovku, jen naše typické popovídání si. A pak to přišlo, Kate to na mne vybalila. „Asi pojedu do Prahy.“, říká Kate. A já na to: „Kdy?“ Kate se zasměje a odpovídá: „Asi za týden, dostala jsem nabídku k natočení reklamy?“

Cože? Co? Co to povídá? Ona poletí do Prahy? Příští týden? To si dělá srandu? Nechápala jsem a tak jí říkám, ať mi poví víc. No, to bylo zase něco neuvěřitelného. Povídá mi, jak jí před pár dny její agent poslal nabídku práce. První, co si přečetla, byl prosincový termín. Druhé, co se dozvěděla bylo, že se jedná o práci v zahraničí. A ihned jí proletělo hlavou: „Teď, před Vánoci? No to ne, já nikam jezdit nechci. Vždyť mám už domluvených tolik předvánočních schůzek s přáteli a rodinou.“ Pak se ale podívala blíž a čte místo destinace. Praha. „Wow, Praha? No tedy, to by byla pecka. Konečně bych navštívila Evu a podívala se na předvánoční Prahu. A vše by mi zaplatili, no to je skvělé.“

Z „nechce se mi“ se ihned stalo „to bych moc chtěla“. A protože obě moc dobře víme, že aby se věci děly, musí být člověk odpoutaný, hned jsme si vytvořily strategii. Nadšení je sice velké, ale my víme, že s přílišným připoutáním se, se věci nestanou. Obě již na toto období máme své plány a musely bychom je malinko měnit. Zároveň ale obě chceme, aby Kate do Prahy přiletěla. Už máme dokonce několik plánů a to ještě nevíme, zda jí nabídku potvrdí. Teprve prošla castingem a čeká ji ještě druhý.

Co ale vím jistě je, to nebyla náhoda, že mi hlavou proletěla tato myšlenka. To byla telepatie. Otázka je, kdo komu co posílal. Komu ta myšlenka proletěla hlavou dřív. Anebo oběma? V tomto případě je nám to jedno, chceme se vidět. Je to vzájemné. Co z toho ale vyplývá pro vás, je skutečnost, že nikdy nevíte, kdo vám myšlenku něco udělat anebo někam jet „poslal“. Není to poprvé, co jsem na někoho myslela, že by mohl něco udělat, někam přijet nebo za kým bych mohla přijet já a vzápětí mi přišla od toho samého člověka pozvánka nebo se najednou stalo něco, že přijel on za mnou. Je to stejné, jako když si představujete někoho vedle sebe, pak se vše ve Vesmíru přeskupí, aby vedle vás byl. Pokud to tak chcete.

Náhody neexistují, a proto je zapotřebí všímat si toho, co se děje uvnitř nás. To, co vám teď popisuji, jsou situace příjemné a vítané. Často se nám lidem dějí situace nechtěné a nepříjemné, které považujeme za velkou křivdu a zradu anebo cokoli jiného. Ale co už nevíme, protože si toho nevšímáme, je fakt, že naše myšlenky této nepříjemné situaci předcházely.

Co bylo zajímavé, je také to, že mi Kate říká: „No, já si v sobotu všimla, že jsi na FB sdílela fotku sníh v Praze a já si říkala, že to musí být znamení, protože ty málokdy něco sdílíš.“ To byla opět pecka. Protože kdo mě zná, tak ví, že FB opravdu nemám ráda, krade mi čas. Chodím na něj jen pracovně a své soukromí si střežím, nikdy nic nesdílím. To už musí být, abych něco dala na FB. Bylo to opravdu legrační. Protože jsem sama nechápala, co mě to v sobotu popadlo, abych cítila potřebu sdílet sníh v Praze. 🙂 No, teď už to vím. Posílala jsem Kate znamení: „Přijeď!“

A ona byla ve správnou chvíli na správném místě, aby toto znamení viděla.

Čí je to myšlenka?

Často nám někdo vnukne myšlenku, aniž bychom to věděli. S Kate jsme vlastně telepaticky plánovaly její návštěvu Prahy, aniž bychom tušily, co se chystá. To samé se děje vám. Vaší myslí propluje myšlenka. Jiný člověk ji zachytí a jde do akce, aby vám vaše přání splnil. Je vlastně takový pěšák. Takto jsem před nějakým časem navštívila jinou svoji kamarádku v Irsku, když jsem se k ní díky své myšlence vlastně pozvala :-).

Tak pozor na to, až se k něčemu rozhodnete anebo vás Vesmír někam popostrčí. Možná to ani nebyla vaše původní myšlenka, ale možná jste na sebe mysleli navzájem. Těžko říct. Je ale dobré vzít si z toho to nejdůležitější a to jest, lidé jsou prostředníky, kteří vám doručí vaše přání. Nemusíte je ani znát, budou v danou chvíli na daném místě, aby byli jedním z těch pěšáků, který má něco podat, přinést anebo zařídit, abyste vy vaše přání získali a to platí i v případech, kdy vám někdo něco ukradne. Nebyl na daném místě náhodou a ani náhodou si nevybral zrovna vás. Vše se děje s přesností a vždy jako reakce na vaše myšlenky a pocity. Když se ale stane něco negativního, netrapte se, proč a na co jste mysleli, ale jděte a změňte své vibrace, tedy vaše myšlenky a pocity. A udělejte to hned!

Pozor na to, jak myslíte. Když totiž myslíte pozitivně, stanete se maximálně pozitivním pěšákem. Když jste ale negativně naladění, zachytíte myšlenky, které vás popostrčí do negativní situace. Možná ta prvotní myšlenka připlula od někoho jiného. Vy jste ji zachytili a vykonali. Protože jste s tím druhým byli na stejné vlně, tentokrát ale negativní vlně. Je ve vašem vlastním zájmu všímat si toho, jak smýšlíte, jak se cítíte a tedy, co vibrujete. Ne nadarmo se říká: „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.“

Happy manifesting 🙂

Eva