Zázrakům musíte pomoct aneb jak jsem změnila okolnosti

flower-887443_1920Jak to všechno začalo a jak to probíhalo?

Co jsem udělala a co ne. Pojďte se se mnou dnes podívat na katastrofu jménem doručení deníků úspěchů. Teď už mohu mluvit otevřeně, co se přesně stalo. I když nevím všechny detaily, co se vlastně stalo. Vím, jak jsem to vyřešila a vím, že jenom tento způsob funguje. Osvědčilo se mi to za život již tolikrát. Takže nyní na 100% vím, že jenom tím, že se zaměříte na řešení a posunete se do něj, se mohou okolnosti změnit a vše jako zázrakem vyřešit. Nehledejte viníka, hledejte řešení. A vlastně ani to není potřeba. Posuňte se do reality, kde je vše vyřešeno a tam vydržte, i kdyby se kolem vás proháněla ta nejhorší vichřice. Zůstaňte zakotvení v konečném výsledku a posuňte se ještě kousek dál.

Celé to začalo asi takto. Deníky jsem tiskárně potvrdila již 16.11. a očekávala, že za týden budou hotové, všichni budou spokojení a Vánoce mohou začít. Hmmm, no tak to by bylo asi moc jednoduché, ne? 🙂

 

V pondělí žádná reakce z tiskárny, a tak píšu email s potvrzením mé objednávky ještě jednou. Je 20.11. a já jsem stále v klidu. Byl přeci prodloužený víkend. Dostanu odpověď, že je toho teď prostě moc, ale tak nějak to zní, že deníky budou. Pak se nic neděje a já začínám být malinko netrpělivá, a tak píšu Radkovi z tiskárny, aby mi zavolal. Volá mi ale jen Martina, jeho kolegyně, která o ničem neví a jenom mi sděluje, že Radek odjel a tedy se mnou vše bude řešit ona. Ok, první mírné rozladění je na světě a Evě probíhá hlavou: „Jak jako odjel? Dva měsíce řeším něco s člověkem, aby mi ve finále někam odjel a ani mi to osobně neřekl? No to je bomba.“

all-1784292_1920

Audioverzi článku na youtube najdete ZDE 

 

První znamení, že se něco děje…

Všimněte si, co se děje, mírné rozladění je již trochu větší. Probíhá komunikace s Martinou, která si moji výtku bere osobně, vysvětluji jí, jak to myslím, ona se omlouvá, všichni na ni nyní křičí. Chápu to, jasně že to chápu, jsem koučka.

Jsem stále rozladěná, ale držím se. To bude dobré. Řeším další věci, Martina se přestává ozývat. Co se sakra děje? V úterý jsem u našich, táta si divně drží ruku a říká mi, že včera venku upadl a nemohl se zvednout. Ani neví, jak dlouho tam ležel, bolí ho to, ale bude to dobré, říká.

Dobře, je středa a je jasné, že dobré to není, táta má bolesti. Domlouváme se, že ho ve čtvrtek odvezu k doktorce a někam na rentgen. Polévá mě horko a je mi zle, před dvěma týdny máma, která tvrdí, že umírá, teď když je jí očividně dobře, tak táta někde v tomhle mrazu na zemi mrzne. To je skvělý. Odpoledne se připravuji na čtvrteční den, kdy povezu otce na vyšetření, medituju a vizualizuju si konečný výsledek. Vím, že příprava je nezbytná. Nemůžu nic nechat náhodě, náhody neexistují. Buď svůj život a realitu ovládám já a nebo někdo jiný. Je vám jasné, co jsem si vybrala. To bude dobré, ne, oprava, to je dobré.

 

Čtvrtek ráno, malá nervozita již v autě, snažím se vyjet z malého parkovacího místa a jak jsem nervní, protože si ta ženská se svým autem vlezla tak těsně, že skoro nemohu vyjet, až si ani nevšimnu, že vyjíždím i se zataženou ručkou. No blondýna, řekl by si někdo, ne ta blondýna má řidičák 17 let a je hooodně vyježděná, jenže je přeci jenom nervózní. „Uklidni se, sakra, to je dobrý, to zvládneš.“, probíhá mi hlavou celou cestu k našim. Přijedu a táta nevypadá dobře, špatně dýchá. Opakuju si, že je vše v pořádku, posadím ho vedle sebe do auta a jedeme. V Thomayerce je bludiště a já to tam neznám, ptám se tedy na vrátnici, kudy na chirurgii a pán mi říká něco, co mi splývá v jedno slovo a mě jen napadá: „co?“.

Nejsem zrovna člověk, který se vyzná v mapách. Když mi řeknete, druhou doprava, pak třetí doleva, a pak doprava, tak mám pocit, že jste neřekli zhola nic a já jsem tam, kde jsem byla, stále na začátku a zmatená. Ptám se ho tedy ještě jedno, táta totiž neustále něco chrčí a je vidět, že dýchání pro něj není snadné a já prostě nevím, co mu je a jestli je to vážné a nebo ne. Moje nervozita stoupá, pán mi trpělivě vysvětlí cestu znovu a říká: „zmáčkněte si támhleto tlačítko a vezměte si parkovací lístek“. To je asi metr za mnou, vidím, že tam stojí auto, ale vidím (opakuji mám řidičák 17 let, takže už nejsem amatér :-)), takže vidím, že mohu trochu couvnout, začnu pomalinku couvat a ten pán za mnou začne troubit jako kdyby hořelo. Dobře, vystoupím z auta, že si vezmu lístek ručně, co mi zbývá! Jsem naštvaná? Jo!

Pán na mě něco huláká a hází rukama, což už je na mě moc a já hulákám zpátky o co mu jde a on na mě křičí co tady mám co couvat a v tom slyším, že mi tyká (ano, výhoda nás všech, kteří vypadáme o 10 let mladší, každej nám suverénně tyká jako by nic) a to je pro mne vždycky něco. Nesnáším, když mi lidi jen tak tykaj, aniž bychom si potykali nebo se aspoň nějak znali. Moje ego křičí: „Co si to sakra dovoluje?“ Když vidím, jak z toho auta něco pokřikuje, háže rukama a tyká mi, probouzí se ve mně moje starší sestra, která by seřvala na jednu dobu i regiment vojáků (vtipně jsem ráno před odjezdem vstoupila do její energie, abych se posílila a načerpala sílu někoho, s kým v mnoha ohledech nesouhlasím, ale kdo by takovou situaci jako třeba dnes s tátou v klidu ošéfoval).

Pokud jste se mnou absolvovali individuální koučink, tak víte, o čem to tady teď mluvím. A tak posílená energií mé sestry jdu neohroženě k tomu staženému okýnku, dívám se pánovi zpříma do očí a razantně říkám: „Co mi tykáte? Já mám v autě nemocného otce a nepamatuju si, že bychom si tykali…“ nebo něco v tom smyslu. Pán skoro zapadne do sedačky a se spadlou čelistí jen zírá a nezmůže se na slovo. Fajn, vyřízeno, probíhá mi hlavou, jdu zpět a jedeme a bloudíme, protože jsem mezi tím zase zapomněla, kam mám jet, prostě nejsem typ, který se vyzná ve směrovkách, já se ztratím kdekoli, kde to neznám aspoň pár let. 🙂 Asi čas změnit své přesvědčení.

 

Konec znamení, tvrdá realita je tady!

Dobře, abych to zkrátila, zvládli jsme to a táta má zlomená tři žebra. Věděla jsem, že musím vizualizovat dál a tentokrát to, že je to lepší, že se cítí lépe, že už může spát atd. Ta nejlepší jobovka přišla večer. Psala mi Martina z tiskárny. „Omlouváme se, ale bohužel nám vypadl dodavatel a tedy až 13.12. můžeme začít vaše deníky vázat. Za dvacet let, co tuhle práci dělám, se nám něco takového nestalo.“

No tak to je perfektní. Totální zatmění. Pak přijde blesk z čistého nebe a moje hlava začíná plodit, plodí myšlenky a v tom stresu přijde zásadní myšlenka. Zastav to, teď hned. Nemusíš přijímat tuhle realitu, vytvoř si novou, ignoruj co je a vytvoř co chceš, aby bylo. Ihned mi v hlavě běží moje oblíbená věta od Bashara.

Circumstances don’t matter, only state of mind matters. – Bashar

Volně přeloženo: „Na okolnostech nezáleží, záleží jen na stavu mysli.“ Bashar.

Navíc Neville mě naučil přepisovat minulost a nepřijímat to, co se jeví jako realita, ale přepsat ihned tuto realitu na realitu, která je mi milejší. To učím i klienty v programu Přitáhněte si ideálního partnera. Je to podle mě to nejdůležitější, co se můžeme naučit. Vstoupit do paralelní reality, kde se děje něco zcela jiného a vytrvat do doby, než se změní okolnosti, které by většina populace přijala jako dané. Já jsem ale jiná, vím to, svoji mysl cvičím a rozšiřuji. Jednak proto, že jsem od malička zvědavá. Vždy jsem lidi rozčilovala neustálými dotazy, proč a jak a tak. 🙂 Navíc si ráda hraju a zkoumám, co všechno naše mysl dokáže. Takže často si i v závažných situacích říkám: „To je nový experiment, schválně co se stane.“

 

Evi, začíná nová výzva. Jdi do toho!

Co jsem tedy dělala? Samozřejmě jsem se zamyslela nad tím, co vlastně chci. Pak jsem si ve své mysli vytvořila situaci, kdy se děje to, co chci. Začala jsem vizualizovat konečný výsledek a vždy jej trochu posunu. Tedy jsem nejprve viděla, jak mám deníky doma, jak je všude bordel (to se opravdu stalo, nechtějte jej vidět :-)), jak sedím a vkládám ty nádherné zářivé deníky do obálek a jsem šťastná. Pak jsem viděla, jak jdu na poštu a posílám své deníky. Posouvala jsem se ještě dál a viděla, jak je vše hotové a já sedím ve svém meditačním a vizualizačním křesle (ano, mám na to zvláštní křeslo) a zapisuji si do svého Deníku úspěchů své úspěchy, poznatky, a pak jen sedím, medituji a cítím tu nesmírnou vděčnost ve svém srdci, klid a mír. Pohodu a ten pocit „Vánoce, svátky klidu a míru, mohou začít.“

Pak jsem si také představila ten email, který jsem chtěla vidět, tedy: „Evi, zítra budete mít deníky v Praze. Jsou hotové.“

Jenže jsem věděla, že někde po cestě mě tiskárna zklamala a uvědomovala jsem si, že se někde přetrhl řetězec důvěry.

Moji klienti ve mně vložili svoji důvěru, já pak do své tiskárna, moje tiskárna do jiné tiskárny (svého dodavatele). Ten konečný článek zklamal důvěru mé tiskárny, moje tiskárna zklamala moji důvěru a já zklamala důvěru svých klientů (jak těch starých, věrných a úžasných lidí, které znám, tak i těch nových, kteří se se mnou teprve seznamují).

Uvědomovala jsem si, že musím udělat víc. Musím opravit ten řetězec důvěry a vím, že nejlepší metodou je odpuštění a vděčnost.

Audioverzi celého článku najdete ZDE

Odpuštění je lék, vděčnost je akcelerátor úspěchu

Představila jsem si nejprve lidi, kteří mě zklamali. A začala s odpuštěním. A vy už asi tušíte, že jsem si začala říkat Ho’oponopono prayer.

Začala jsem se cítit úplně jinak. Najednou jsem vše viděla v jiném světle a mohla jsem pokročit dál. Začala jsem cítit vděčnost za své klienty, kteří se doma těší a radují ze svých deníků. Viděla jsem svoji asistentku, která se těší, že vše dobře dopadlo a lidé jsou spokojení. Viděla jsem lidi v tiskárně, jak jsou šťastní, že jsem i já spokojená. Jak jsou na sebe pyšní, že celou situaci zvládli vyřešit. Viděla jsem samu sebe, jak jsem šťastná, že jsem nezklamala důvěru svých klientů a jak jejich radost z deníků je tak velká, že už si ani nepamatují nějaké zdržení. Cítila jsem nesmírnou vděčnost za celou situaci, i za to, že nastala. Začala jsem vidět přínos toho všeho. Mám možnost být víc tolerantní k chybám jiných lidí, mohu se zdokonalit v trpělivosti a hlavně mohu opět posunout hranice svého vědomí a vnímání a rozšířit je. Mohu nemožné udělat možným.

IMPOSSIBLE = I’M POSSIBLE

Viděla jsem ta pozitiva, která mi celá situace přináší. A nejenom mně. Lidé z tiskárny si mohou ověřit, jak zvládají stresové situace, jak se postaví k celé situaci, která nastala. Moji klienti mohou získat stejně jako já více trpělivosti a tolerance. Navíc to, na co čekáte, z toho se mnohem více radujete. Pamatuji si, když jsem si v Londýně koupila svůj první laptop. Bylo mi 26 let a byl to můj první počítač a hned laptop, který jsem vlastnila a který jsem si koupila. V té době a v mé tehdejší situaci a také vzhledem k tomu, v čem jsem vyrůstala (finanční i mentální stránka), to bylo něco obrovského. To si dnešní mládež ani nedovede představit. Ten počítač mi udělal tak nesmírnou radost, že si to pamatuji i dnes, deset let poté. Věcí a lidí, na které musíme počkat, si mnohem víc vážíme. Víc si je užíváme, věnujeme jim lásku, péči a čas (v případě lidí). Nezapomínejte na to!

Tato zkušenost mi opět pomohla růst, zdolávat překážky a hlavně je rozpouštět svojí myslí a to tím, že je nepřijmu. Nebojujte s okolnostmi a překážky nevnímejte jako konec, ale jako začátek rozšiřování vašeho vědomí a začněte tyto překážky rozpouštět. Někeré pak můžete obejít, přeskočit a jiné se zcela rozpustí ve vaší nové realitě, do které jste vstoupili a vydrželi v ní.

Přesuňte se do reality, kde je vaše přání již splněné a ve své mysli dělejte to, co byste dělali, kdyby již bylo splněné. Seděli byste a stresovali se? Křičeli byste na svého dodavatele? A nebo byste šli s partnerem na vánoční trhy a svařák?

Posuňte se tam, kde je vše již hotové a vydržte, tento klidný stav mysli změní vaše okolnosti.

 

Jak to všechno dopadlo?

Odmítla jsem vidět realitu tak, jak se jevila, zavřela jsem své smysly a rozšířila své vědomí a otevřela své imaginární smysly (imaginární oči, uši, pocity). Díky tomu jsem v úterý ráno našla ve své emailové schránce přesně ten email, který jsem si čtvrtek večer, pár dní předtím, vizualizovala. Byl od člověka, kterému jsem odpustila, že mě v tom nechal. Byl milý a vstřícný a já již necítila žádné rozladění.

Ani pak nebylo všechno medové a nastaly další komplikace, kterými vás už nudit nebudu. Když jsem psala ve čtvrtek Petře, co mi přišlo a jak ten malý detail změnil můj den v noční můru, už jsem se tomu musela vážně smát. I když jsem si čtvrtek a pátek opět sáhla na dno, už jsem se tomu všemu smála. Večer jsem padala zcela vyčerpaná do postele, spala tak, jak už dlouho ne a ráno skoro nevěděla, kde jsem a kdo jsem :-). Výsledkem ale je, že vaše deníky jsou na cestě k vám a já věřím, že jakmile své balíčky otevřete, budete mít nejenom radost z nového deníku, který vám pomůže na cestě k úspěchu, ale také budete mít novou zkušenost a článek, jehož jste součástí. Protože jenom díky vám, svým skvělým, úžasným a velmi tolerantním klientům mohu hovořit o úspěchu. Vy jste mi k tomu úspěchu pomohli a pomáháte dál.

 

Proto se můžete navíc ke svému Deníku úspěchů těšit ještě na malý vánoční dárek, který vám přibalím za vaši toleranci a lásku. Příští týden se můžete všichni, kteří jste si pořídili Můj deník úspěchů těšit na soukromý email, kde vám o vašem dárku povím víc a já věřím, že vás mile potěší. Děkuji za to, že jste a že mě děláte lepším člověkem. Bez vás bych nebyla tam, kde jsem a hlavně bych neměla důvod dělat to, co dělám. Vy jste tím důvodem, ale i tou odměnou, tou je pocit v mém srdci, že moje práce má smysl.

Lidé by si mysleli, že mojí prací je koučink, ale ve skutečnosti 90% času věnuji administrativě, účetnictví a práci na počítači. Ať již v podobě úprav svých několika webů, psaní článků, spravování databází a online programů a nebo dalších „nezáživných“ činností. Pouhých 10% své pracovní náplně mohu věnovat koučinku, jak individuálnímu, tak skupinovému, tedy dalším kurzům, které nabízím. Proto si své klienty vybírám a kapacita je tedy omezena. Jinak bych vás nemohla zásobovat články a rozšiřovat povědomí o naší mysli, která je mnohem mnohem mocnější, než si vůbec dovedete představit. Žádný počítač se jí nevyrovná, proto odhoďte své mobilní a jiné přístroje a věnujte čas tomu přístroji, který si nosíte ve své hlavě, protože jenom tak můžete změnit svůj život.

 

Poučení na závěr:

Nedovolila jsem okolnostem, aby změnily můj stav mysli. Naopak jsem měnila svůj stav mysli na ještě lepší a pozitivnější.

Přestože mnozí by našli tunu věcí, které šly ten den (čtvrtek 30.11.) špatně, já jsem začala hledat to, co funguje a to, co mi celá situace dává a co dává vám a všem zúčastněným. Zaměřila jsem se na pozitiva. Zaměření je zásadní a to rozhodnutí, kam se zaměříme, určujeme vždy my.

Neseděla jsem a nebrečela, že se mi hroutí letošní projekt a ani se nebičovala za to, že jsem to pokazila, ať již vědomě nebo svojí energií, ale ihned jsem se přesunula tam, kde je to vyřešené.

Zažila jsem spoustu AHA momentů, začala jsem vidět, jak jsou lidé chápající a začala jsem více oceňovat, jak skvělé klienty mám, jak dobří lidé to jsou, jak celou situaci berou s klidem a humorem. Jsou stejně chápající vůči mně jako já vůči tiskárně, opět úžasný aha moment, jak vnímáš druhé, to se ti vrátí zpět, říkala jsem si. Tato situace mi dala hodně zkušeností a pohledů na sebe, své klienty, další lidi, kterých se to týkalo i netýkalo, třeba zaměstnankyně pošty.

Moje vnitřní síla se znásobila, moje hodnota v mých očích vzrostla. Moje sebeláska se dostala na další úroveň. A já tak mohu letošní rok završit s pocitem BYL TO ÚSPĚŠNÝ A KRÁSNÝ ROK. Jsem za něj vděčná a už se těším na následující rok, který bude opět mnohem úspěšnější. Vím to, cítím to, jsem si tím jistá.

K zapamatování

Nic nemůže zabránit vašemu obrazu, aby se stal konkrétní formou mimo tu stejnou sílu, která mu dala zrození – Vás.
Genevieve Behrend
Jinými slovy, vašim obrazům ve vaší mysli, tedy tomu, co si vizualizujete, nemůže zabránit nic a nikdo jenom opět vy sami, protože jenom uvnitř vás je ta síla, která dává vašim obrazům konkrétní formu, tedy tu realitu, kterou následně vidíte, slyšíte a můžete se jí dotknout.
To mějte stále na paměti, protože jenom tak můžete začít měnit okolnosti, a tedy měnit svoji realitu. Dávat život té realitě, kterou chcete zažívat a nepřijímat tu realitu, která se vám nabízí, tedy nedávat jí význam, nepodporovat své smysly, ale zapojit svoji představivost a vytvořit zcela nové obrazy.
Zázraky se dějí jen těm, kteří pro ně něco udělají. Ne tam venku, ale uvnitř, ve své mysli.
Eva Paclíková
Happy manifesting 🙂
Eva Paclíková
Profesionální vztahová a transformační koučka. Miluje život a osobní růst. Za své poslání považuje pomáhat lidem měnit jejich sny v realitu a učit je, jak posilovat sami sebe zevnitř. Náš vnější svět je odrazem našeho vnitřního světa! Eva je autorkou tištěné knihy Alfa bohyně , eBooku Rozchod jako nová příležitost, online transformačního programu pro ženy Bohyně lásky a programu Harmonizace čaker. Je také mentorkou skupinových koučinků jako na příklad Přitáhněte si ideálního partnera a mnohých jiných. Více o Evě se dočtete ZDE.
Komentáře
  • Stáhněte si eBook zdarma 10 kroků k úspěchu

    eBook 10 kroků k úspěchu odhaluje, jaké kroky dělají úspěšní lidé. Máte tak možnost stát se jedním z nich. Být úspěšný a šťastný je snadnější, než jste si možná mysleli.

  • Nejnovější příspěvky